Dobré rady milovníka vína

Mám rád víno. Jistě, pivo je dobrý nápoj, ale nemá ono vnitřní tajemství. Víno je tajemné, magické, hluboké a složité. Není jiný produkt, snad kromě chleba, který by s námi pobýval v historické paměti tak dlouho. Když mi redakce nabídla, abych poradil méně zkušeným čtenářům, jak vybírat víno, jak s ním nakládat, jak ho prezentovat a jak ho pít, byla to výzva. Jsem ovšem jen milovníkem vína. Nejsem sommelier, což je ten zvláštní číšník, občas okázale s klíčem od vinného sklepa na krku, který by vám v lepší restauraci měl doporučovat a prezentovat nápoje. Nejen víno. Pro sommeliery, degustátory, odborníky a zkušené milovníky vína budou tyto rady zbytečné.

Ale většina obyvatel Česka to všechno neví. Není divu. Moje generace a po ní vlastně i ta další, měly smůlu. Žily většinou pivní roky. Bylo to zvláštní, ale za komunismu, na rozdíl od vína, pivo, jako nápoj k obecné ba lidové konzumaci, nezparchantělo. A kultura pití piva dosáhla u nás vysokého stupně rafinovanosti.

Pravda, produkce některých provinčních pivovarů nebyla příliš ukázková, ale špička byla skvělá. Pokud jste si chtěli vychutnat výtečné točené pivo, jaké nebylo k mání nikde na západ od Chebu, stačilo zajet nejen do plzeňského Prazdroje, ale třeba v Praze zajít do Nerudovky ke Kocourovi, k Pinkasům, k Tygrovi do Husovky nebo i do Krče K Labuti a na porcelánový tácek vám postavili pivo skvěle ošetřené, v ideální teplotě, ve správné sklenici a do té sklenice správně natočené.

Zato ve vinárnách a restauracích jste coby víno polykali patoky. Navíc strašlivým způsobem podávané. Z Moravy se vítězoslavně přivážel mizerný druhák, pod etiketou s názvem rulandské bílé jste mohli očekávat doslova cokoli. Etikety se téměř losovaly na litrové lahve, a to nezávisle na obsahu…

… pokračování vyprávění o víně autora PhDr. Vladimíra  Železného najdete zde: Dobré rady milovníka vína – Úvod