Václavky se objevují v září, především kolem svatého Václava a obvykle až do té doby než je spálí mráz. Běžná doba jejich růstu je tedy září až listopad. Vyrůstají z odumřelého i živého dřeva v bohatých trsech. Málo kdo ví, že Václavka je z lesnického hlediska nebezpečný škůdce, nejčastěji napadá smrkové monokultury. Praktičtí houbaři často zaměňují václavky za šupinovky (Pholiota). Tento rod představuje kloboukaté lupenaté houby s nejčastěji žlutě zbarvenými plodnicemi. Rostou saprotrofně, některé i paraziticky na dřevě listnáčů a jehličnanů, nebo opadu listí nebo jehličí. U nás se vyskytuje přes 30 druhů, většina jich je nejedlá.
Václavky rostou jak na jehličnatých tak listnatých stromech a keřích, je několik druhů, které lze rozlišit jen makroskopicky.
Nejhojnější je václavka smrková – Armillaria ostoyae. Klobouk až 100 mm, s výraznými tmavohnědými až černohnědými šupinami, ve stáří opadávající šupiny jsou na rezavě hnědém podkladě. Lupeny bělavé, žlutavé až světle masové.
Třeň válcovitý nebo kyjovitý, nahoře bělavý, dole obvykle rezavý s velkými útržky plachetky a hnědými vločkami, v horní části je vatovitý blanitý prsten. Vůně je nevýrazná,,chuť trpká stahující.
Václavka je za syrova slabě jedovatá, po uvaření však jedlá. Nejčastěji se zavařují mladé kloboučky do octa. Václavky je lepší vařit 3x déle než ostatní druh hub, vodu pak slijeme a houby důkladně propláchneme.
Sbírají se jen kloboučky, třeně jsou příliš tuhé. Kloboučky se dobře stříhají nůžkami, je to rychlejší, než pracně odřezávat nožem. Větší klobouky lze využít na přípravu dršťkové polévky, povařené a pokrájené kloboučky lze přidávat do směsí.
Velmi podobná vaclavce smrkové je václavka hlíznatá – Armillaria gallica. Liší se výrazně hlízovitě ztloustlou bázi třeně, vločky na třeni jsou žutavé až okrové a klobouk je zbarvený v různých odstínech červenohnědé, masově až růžově hnědé.
Roste velmi hojně na kořenech pařezech listnáčů, vzácně jehličnanů, někdy vyrůstají zdánlivě na zemi od nejbližšího stromu. Roste od srpna do listopadu. Využití stejné jako u václavky smrkové.
Václavka obecná – Armillaria mellea, má hladký klobouk olivově hnědý, olivově žlutý či žlutohnědý. Lupeny jsou bělavé s červenými skvrnami, dužnina má zápach jako sýr camembert.
Roste nehojně na dřevě listnáčů v teplejších oblastech od července do listopadu. Po uvaření též jedlá.
K zajímavým jevům patří také světélkovaní některých druhů hub ve tmě, k nimž patří právě václavky. Chladným zelenavým světlem svítí podhoubí václavek. To také bylo příčinou tajemného světélkování trouchnivých pařezů v lese prorostlých podhoubím václavky, které dříve vyvolávalo pověrčivý strach a nechalo vzniknout pověstem o bludičkách.
Praktičtí houbaři často zaměňují václavky za šupinovky (Pholiota) nejčastěji za šupinovku kostrbatou – Pholiota squarrosa.
Její klobouk je polokulovitý, později sklenutý až plochý, hustě pokrytý odstávajícími rezavě hnědými šupinami, podklad je okrový až rezavě hnědý. Lupeny jsou světle olivově žluté, později hnědožluté. Dužnina je žlutavá a má natrpkle hořkou chuť. Tato houba je uváděna jako jedlá, ale nevalné kvality. Roste od srpna do prosince.
Rod šupinovka (Pholiota) představuje kloboukaté lupenaté houby s nejčastěji žlutě zbarvenými plodnicemi. Rostou saprotrofně, některé i paraziticky na dřevě listnáčů a jehličnanů, nebo opadu listí nebo jehličí. U nás se vyskytuje přes 30 druhů, většina jich je nejedlá.
Jedním z jedlých druhů tohoto rodu je šupinovka šedohlínová – Pholiota lenta. Klobouk je polokulovitý, později ploše sklenutý až plochý, slizský s vločkatými šupinkami ponořenými do vrstvy slizu na okraji, dlouho se zbytky vela, ve stáří lysý, masově až hlínově šedavý, našedlý, na okraji bělavý, na středu hnědý. Třeň vláknitě šupinkatý, hnědavý nahoře bělavý. Dužnina je bělavá a má ředkvovou chuť.
Roste od září do listopadu ve vlhkých lesích všech typů na listí jehličí a dřevě ponořeném v zemi. Je to jedlý druh horší kvality, nejlépe se hodí do směsí.
Ostatní druhy šupinovek už jsou nejedlé a patří ke krásám podzimního lesa.
Foto nahoře: Šupinovka slizská – Pholiota adiposa, foto dole: Šupinovka zhoubná – Pholiota populnea
Další nejedlé šupinovky …
Foto nahoře: Šupinovka spáleništní – Pholiota highlandensis, foto dole: Šupinovka ohnivá – Pholiota flammans
Text a foto: Dalibor Marounek, Foto – václavka obecná – M. Kříž
Použitá literatura: Encyklopedie hub a lišejníků – V. Antonín, Academia 2006, Velký atlas hub P. Škubla, Příroda 2007
Další články z naší školy začínajícího houbaře:
Jarní houby 
Letní houby Podzimní houby Zimní houby
Fotogalerie:
a z nabídky vyberete možnost Once nebo Always kliknutím na příslušné tlačítko. Pokud se následně stránka neobnoví automaticky, můžete ji obnovit kliknutím na následující odkaz. Děkujeme za pochopení.