Kuchyně staroslovanského sídliště

Archeologové podle nalezených střepů tzv. „pražské keramiky\”, jejího způsobu vypálení a zdobení, rozpoznali v posledních letech tři vesnice raného slovanského osídlení, které byly založeny mezi 6. a 9. stoletím – a sice v Březnu u Loun, Roztokách u Prahy a Pohansku u Břeclavi. Měli cosi společného: vedle mírně zapuštěných slovanských chat výzkum odhalil i obilní jámy.

Archeologické zprávy Muzea hlavního města Prahy zaznamenaly, co takoví hledači ztracených časů dokáží z prostých děr do země vyčíst. Obilní jáma má 100 až 150 cm v průměru a právě tak je hluboká. Archeologové soudí, že jáma byla nejdříve vystlána slámou, ve které pak bylo uloženo obilí. Bylo prokázáno, že obilí bylo možno skladovat v zemi i bez slámy. Obilí je poměrně ve stálé teplotě bez přístupu vzduchu, po spotřebování kyslíku se mezery zaplní kysličníkem uhličitým, zrno neklíčí, hmyz hyne – navíc opakovaný pokus po tři zimy prokázal, že zrno i po této době je stále kvalitní, schopné klíčit znovu.

Mezi počtem obilních jam a slovanských chat se prokázala souvislost. Na rodinu a dům připadalo v Březně u Loun 5 hektolitrů obilí, v Pohansku 4,2 hl a v Roztokách u Prahy 9 hektolitrů. Jestliže 10 litrů obilí váží 8 kg a raná slovanská vesnice měla 20 až 40 obyvatel – docházejí archeologové k počtu, že ( po odečtení 20% na další setbu) na obyvatele vesnice a rok připadlo 100 až 200 kg obilí.

Je to moc, anebo málo? Archeologové přesvědčivě dosvědčili, že ani pravěký člověk nemohl konzumovat jenom potravu rostlinného původu, protože by vyhynul na nedostatek vápníku, bílkovin a esenciální aminokyseliny lysinu, kterou není možno získat z rostlinné potravy. Aby člověk mohl využít ze 100 až 200 kg obilí na osobu, musel k tomu spotřebovat ještě 90 kg masa, 300 litrů mléka, používat řepkový olej a jíst med. Veřejnost všeobecně přeceňuje sběr ovoce, bobulí, kořenů, listů a zejména žaludů, ale archeologové vědí, že podíl těchto potravin byl u zemědělských civilizací vlastně zanedbatelný.

V okolí Března nebylo mnoho dalších vesnic. Archeologové prokazují na Lounsku dvě. Pohansko mělo nejbližší sousedy vzdálené 2,5 km na jih a ve vzdálenosti 6 km na sever se našla dvě další žárová pohřebiště. Nejhustěji bylo osídleno okolí Roztok na obou stranách Vltavy, i když se zdaleka nevyrovnalo osídlení středověkému.

A teď už si tedy můžeme představit, jak se v takovém pastevecko-zemědělském sídlišti hospodařilo. Pole byla pravděpodobně hned u domů, patrně oplocena a ohrazena, jednak před zvěří a vlastním dobytkem – ale i proto, že po žatvě a v zimě se tu pásl domácí dobytek a tím přirozeně pole hnojil. Slovanská sídliště postrádala také záchody a fekální jámy, z čehož lze usuzovat, že i sám člověk při vyhnojování humen vypomáhal.

Archeologové dále prokazují, že veřejnost se často mýlí v odhadech výnosnosti extenzivního hospodaření. Všechny formy žárového zemědělství, kdy se dlouhém doutnání dřeva, porostu a listí selo obilí do popela ještě vlahého – nebo při divoké travopolní soustavě, kdy pozemek odpočíval tak dlouho, až zaroste původním porostem a teprve pak se povrch jen lehce rozrušuje jednoduchými nástroji – dávají pole dostačující výnosy ke zmnožení zrna na 10 až 20 nových exemplářů. Po vyčerpání půdy se předkové odstěhovali o kousek dál, aby se sem po několika letech zase vrátili.

Naši Slované v Březnu měli tedy podle výpočtů osm hektarů polí, v Pohansku 2,5 hektaru a v Roztokách 13 hektarů. Ke každému staroslovanskému sídlišti patřilo 4 až 5 km2 pastevního prostoru, na kterém se uživilo nejméně 100 kusů dobytka. Slovanský skot, jak dokazují archeologové, byl menší a také měl menší nároky na potravu. Byla to polodivoká zvířata, kterým v našich poměrech nehrozilo ani od divoké zvěře téměř žádné nebezpečí. Dojení, i když ne celoroční, se předpokládá. Výměnný obchod s potravinami neexistoval, neboť nebylo s kým obchodovat.

V takové občině, kde všichni byli jedna velká rodina, se jedlo jaksi sezónně. Po žních to bylo syrové obilí, nebo různě upravené pražením či v podobě různých kaší. Velmi rozvinuté bylo včelařství a zejména brtnictví ( chov včel v dutinách stromů). Mezi domácím zvířectvem byla převaha skotu a je dokázáno, že v Březně už existovali kastráti. Zvíře se po zabití rozdělovalo rodinám, část se snědla hned, druhá část konzumovala ( solením, sušením, uzením) – a teprve za určitou dobu se zabíjelo další zvíře. Jedlo se dvakrát denně, ráno a večer a vařilo se jednoduše. Polévka ze zeleniny, maštěná řepkovým olejem či živočišným tukem a zahuštěná rozdrceným obilím, nebo obdobná polévka z masa, mléka či morkových kostí. Jindy to byla slaná nebo sladká kaše, kus masa, tvarohové homolky, chléb s cibulí či česnekem, mléko, syrovátka a další nápoje.

Teprve ve výšinných sídlištích, ale také ve starší době hradištní se zvětšují i obilní jámy na hloubku 2 -3 metry a dvoumetrový průměr. Archeologové v této souvislosti prozkoumali Klučov a vyznačili tak čas, kdy skončil pastevecko-rolnický způsob života a zintenzivněla obilnářská výroba. Jenomže to už jsme v raném středověku.

Autor: Jaroslav Vašák