REKLAMA

Hlavní rubriky receptů jídel a nápojů

Víno, kteréž obveseluje Boha i lidi…

Uložit do Oblíbených Zapsat si poznámku

Lidstvo je, zdá se, na víně pro své přežití docela závislé. Víno hraje zásadní roli při zachování rodu Lotova. Ten, jen s manželkou a dvěma dcerami, je anděly vyveden jako jediný spravedlivý z hříšné Sodomy, zatímco Hospodin vyhladil Sodomu a Gomoru sírou a ohněm. Jenže Lotova žena byla zvědavá a přes zákaz se otočila. Ztuhla hrůzou a proměnila se v solný sloup. Dcery ale projevily odpovědnost vůči potomstvu a iniciativně sáhly k neobvyklému kroku …


Seděl jsem letos v létě na obědě s mnichy v refektáři starobylého kláštera Vatopaidi na hoře Athos na severu Řecka a převor představený mi jako čestnému hostu naléval víno. Bylo červené, ale nemělo vysokou barvu. V chuti neobvyklé, velmi jednoduché, ale se zvláštním naléhavým výrazem. Převor poznamenal téměř omluvně: „To víno je z našich starých vinic a děláme ho tak, jak se dělalo odjakživa.“ Šel jsem se podívat. Byly to jen obyčejné kádě, kam svezli hrozny a kde je mniši nohama sešlapali. A pak vedle staré sudy. Technologie vlastně žádná. Ale měli tu víno stejné, jako za biblických časů. Duchovní život evropské civilizace je bez vína nemyslitelný. Bez piva samozřejmě ano. Bez vína nevykonáte křesťanskou bohoslužbu, bez vína nemůže být židovská pesahová večeře. Víno je cosi přímo od Hospodina. Nevěříte? Tak poslouchejte. A získáte bezpočet historek a příběhů, kterými můžete dlouho bavit společnost nebo toho druhého, se kterým právě sdílíte radost z vína a třeba i radost ze života.

Mniši sešlapávající hrozny… V Česku máme k této „technologii“ zvláštní niterný vztah. Sešlapávání vína z hroznů přece patří k našim základním ikonografickým symbolům. Je to jeden z nejčastějších motivů zobrazení patrona země, svatého Václava, jak s podkasanou suknicí pokorně šlape v kádi hrozny. Víno jako symbol radosti, plodnosti, ale u nás i duchovnosti a pokory, je nedílnou součástí naší kulturní tradice. Ostatně, až někdy v Praze půjdete na Karlův most zastavte se na staroměstském předpolí mostu na rohu u Křížovníků. Stojí tam jedna z nejstarších výtvarných a stavebních památek Prahy, nádherný románský viniční sloup a na jeho vrcholu stojí kníže Václav. Sloup tradičně stál před císařským viničným úřadem a u tohoto sloupu skládali přísahu příslušníci vinařského cechu.

Sešlapávání vína, kdy děvečky s hodně vysoko vyhrnutými sukněmi šlapou v kádích víno patří ale také k naší středověké erotické tématice, i s následnými bakchanáliemi. Mimochodem, technologicky je to postup srovnatelný s těmi nejšetrnějšími pneumatickými lisy (nemyslím, samozřejmě, ty bakchanálie), kdy se hrozny lisují třeba jen tlakem 1,2 – 1,4 atmosféry. Staromilci v některých špičkových vinařských oblastech Evropy samozřejmě dodnes tvrdí, že nohy, jsou nohy. Ostatně, sešlapávání hroznů slaví návrat, a nejen v klášterech. Je to šetrná metoda, která zejména u červeného vína zvyšuje vyplavování barviva ze slupek. Proto nikdy sešlapávání neopustili třeba v Portugalsku a v rocích, kdy se vyhlašuje výroba špičkového portského „vintage“ nastupují nohy místo lisů. Snad i proto vintage portské je tak nehorázně drahé. Ruční práce, vlastně nožní práce, je drahá.

Člověk dávno zjistil, že víno je spontánní přírodní produkt. Necháte-li sešlapané hrozny ležet bez jakéhokoli zásahu v kádi na hromadě, samy zkvasí na víno. S vínem žije člověk už hodně přes osm tisíc let. V sumerském znakovém písmu znamenal révový list život. Na staré Krétě omývali mrtvé horkým vínem. A Římané říkali In vino veritas. Zatím nejstarší nálezy ale přinášejí vykopávky v Arménii. Divíte se, já ne. Vždyť první horlivý vysazovatel vinné révy byl podle Bible praotec Noe a kde přistál s archou plnou života po opadnutí vod velké potopy? Přece na hoře zvané Ararat, která je dnes ztotožňována se svatou horou Arménů stejného jména.

I nejstarší přímá zmínka o víně v Bibli je právě ta v Genesis, kdy Noe, který zachránil život i lidstvo, uzavírá s Hospodinem novou smlouvu. A snad z radosti nad záchranou (1 Mojžíšova 9,20): „Noe pak obíraje se s zemi, začal dělati vinice“.Následky jsou celkem standardní: „A pije víno, opil se a obnažil se u prostřed stanu svého“. Což, na tom by ještě nebylo nic tak pohoršlivého. Byl doma a v soukromí. Leč do stanu vešel jeden z jeho tří synů. „Viděl pak Cham … hanbu otce svého, a pověděl oběma bratřím vně“. Oba bratři se zachovali taktněji: „…

tehdy vzali Sem a Jáfet oděv, kterýžto oba položili na ramena svá a jdouce zpátkem, zakryli hanbu otce svého; tváři pak jich byly odvráceny a hanby otce svého neviděli“. Byli odměněni povýšením a dědictvím, zatímco syn, který opilého a nahého otce spatřil, přišel o svůj podíl při dělení rolí na světě po potopě.

Lidstvo je, zdá se, na víně pro své přežití docela závislé. Víno hraje zásadní roli při zachování rodu Lotova. Ten, jen s manželkou a dvěma dcerami, je anděly vyveden jako jediný spravedlivý z hříšné Sodomy, zatímco Hospodin vyhladil Sodomu a Gomoru sírou a ohněm. Jenže Lotova žena byla zvědavá a přes zákaz se otočila. Ztuhla hrůzou a proměnila se v solný sloup. Dcery ale projevily odpovědnost vůči potomstvu a iniciativně sáhly k neobvyklému kroku. Protože všichni muži, i jejich manželé, byly vyhlazeni v Sodomě a Gomoře, řekly si (1M 19,32) „…

pojď, dejme píti otci našemu vína a spěme s ním, abychom zachovaly z otce našeho símě.“ Přesto, že si v předchozím verši obě dcery stěžují, že „Otec náš je již starý a není žádného muže na zemi…“ víno má, zdá se, velmi povzbuzující účinky „A tak počaly obě dcery Lotovy z otce svého.“ A aby z toho Lot, kterého měl Hospodin za spravedlivého a ctnostného, vyšel alespoň trochu nepošramocen, tak nás Genesis ujišťuje, že v obou případech díky vínu „on pak necítil, ani když ona lehla, ani když vstala“. Takže vlastně konal nevědomky a tudíž nehřešil. Incest opilého Lota s půvabnými dcerami se pak stal záminkou nekonečné řadě výtvarníků, kteří tu choulostivou scénu s chutí zpodobňovali.

Víno je obecným symbolem života a spasení. Když po dobrodružném, strastiplném a 40 let trvajícím putování po poušti přišel Mojžíš se svým lidem konečně na dohled země Kananejské, tedy země zaslíbené, vyslal na pokyn Hospodinův důvěryhodná přední knížata, aby jako zvědové přinesli zprávu o kvalitách té země. Židé, které kdysi vyvedl z otroctví, už totiž po těch čtyřiceti letech hned tak nějakým slibům nevěřili. A reptali. Bylo třeba důkazu, že země před nimi je opravdu ta zaslíbená. Klíčovým důkazem se stal hrozen, dodnes se mu v ikonografii říká kananejský (4M 13,24): „potom přišli až do údolí Eškol, a tu uřezali ratolest s hroznem jedním jahodek plným a nesli jej na sochoře dva.“ Dva muži prohýbající se pod tíhou jediného obřího hroznu, který nesou na tyči, je dodnes symbolem plodnosti, úrodnosti a zaslíbení. Však ho známe třeba z domovních znamení mnoha našich domů, zpravidla s názvem U hroznu.

Od té doby je vinice, vinný kmen, hrozen a víno základní součástí izraelské duchovní symboliky. Hospodin v Izaiašovi, praví (Iz. 65,8): Jako někdo nalezna víno v hroznu, i řekl by: Nezkaz ho, proto že požehnání jest v něm…“ Když Izák žehná Jákobovi (1M 27,28), pak mu přeje: „Dejž tobě Bůh z rosy nebeské, a z tučnosti zemské, i hojnost obilí a vína.“ A jako přání hojnosti a přepychu zas naopak před smrtí Jákob žehná jednomu ze svých synů Judovi: “ Práti bude u víně roucho své, a v červeném víně oděv svůj.“

Vinná révaVe starém Izraeli platily přísné zásady pro vinohradnictví (3M. 19,10): „Po šest let osévati budeš zemi svou a shromažďovati úrodu její. Sedmého pak léta ponecháš ji, ať odpočine, aby jedli chudí lidu tvého… Tak uděláš s vinicí svou i s olivovím svým.“ Podobně nabádá Hospodin vinaře, aby nebyli chamtiví a nesklízeli do poslední kuličky důsledně všechno, co se urodí. „Taktéž ostatků vinice své nebudeš bráti a zrní vinice své nebudeš sbírati, chudému a příchozímu zanecháš toho“. A další zásada (5M. 23, 24): „Všel-li bys do vinice bližního svého, jísti budeš hrozny podle žádosti své do sytosti své, ale do nádoby své nevložíš“. Vinohradnictví je strašlivá dřina. Hospodin to věděl, a tak je v páté knize Mojšíšově (5M. 20,6) stanovena zásada pro odvod do vojska ve válce: pokud někdo vysadil vinici, která ještě nestihla rodit, „dostává modrou knížku“, aby se určitě dočkal své úrody vína: „A kdo jest, ješto štípil vinici, a ještě nepřišla k obecnému užívání, odejdi a navrať se k domu svému, aby snad nezahynul v bitvě, aby někdo jiný k obecnému užívání nepřivedl ji.“

Pěstování révy a výroba vína patřily k nejrespektovanějším posláním. Když ve druhé knize Královské (2Kr. 25,12) je po Sedechiášově porážce popsána zkáza Jeruzaléma, poboření zdí, vyplenění chrámu a vzetí veškerého lidu do babylonského zajetí, pak jediní, kdo nebyli odvlečeni a směli zůstat v Jeruzalémě byli vinaři a oráči:“Toliko něco chatrného lidu země zanechal hejtman nad žoldnéři, aby byli vinaři a oráči.“ Všimněte si, vinaři na prvním místě, až pak oráči. A nikdo jiný!

Ale, jak to tak bývá, ne všichni vinaři byli vždy pilní. A tak Šalamoun v Příslovích varuje (Př. 24,30) „Přes pole muže lenivého šel jsem, a přes vinici člověka nemoudrého. A aj, porostlo všudy trním, překryly všechno kopřivy, a ohrada kamenná její zbořena. A vida to, posoudil jsem toho; vida, vzal jsem to k výstraze. Maličko pospíš, maličko zdřímeš, maličko složíš ruce, abys poležel. V tom přijde jako pocestný chudoba tvá. A nouze tvá jako muž zbrojný“. U nás se, pravda, více než lenost vinařů a vinohradníků stará o jejich chudobu Evropská unie a liknavost naší vlády. A jak to dopadne s našimi vinohradníky? Ve Starém zákoně dokonce najdeme varování, které bych bez váhání na tu situaci uplatnil. Izaiaš (Iz. 61,5) jako by předjímal okamžik, kdy, díky tlaku nekorektně dotovaného hroznu z EU, budou nerovné podmínky nutit naše vinaře a vinohradníky, aby prodávali své vinice rakouským a německým vinařům. Prorocky píše: “…

nebo postaví se cizozemci, a pásti budou stáda vaši, a synové cizozemců oráči vaši a vinaři vaši budou“.

O vlastnictví cizích vinic byl zájem už dávno. Znáte přece ten příběh (1Král. 21), jak se trudil a trápil král Achab, neboť zoufale toužil vlastnit skvělou vinici Nábotovu. Trápil se tak, že „ I lehl na lůžko své a odvrátiv tvář svou, ani chleba nejedl“. A tak mu jeho žena, proradná Jezabel, chtěla pomoci dodnes osvědčenou metodou. Zaplatila svědky, kteří křivě svědčili proti Nábotovi, kterého pak odsoudili a ukamenovali, aby král mohl jeho vinici uchvátit. Jenže Hospodin to samozřejmě viděl a jen Achab radostně do vinice vstoupil, aby se potěšil, hle, už před ním stál prorok Eliáš, kterého Hospodin vyslal. Achab je potrestán, zahyne v boji, psi lížou jeho krev a ještě hůře dopadne jeho manželka, neboť ho „ponoukala“. Ta byla shozena z okna, rozšlapána koni, snědena psi a zbytky těla rozmetány a „tělo Jezábel… jako hnůj na svrchku pole“. Aby spravedlnosti bylo zadost, pak téhož pole, na kterém byla právě vysazena Nábotova vinice, po níž tak toužil její manžel. (2Král. 9, 37). A to všechno se událo pro jeden pěkný vinohrad!

Odnepaměti se radostná událost slaví s vínem. Ale i radost z Boží přítomnosti. Tak třeba jedna z nejstarších zmínek o nalahvovaném vínu je v druhé knize Samuelově (2Sam. 6,19). Na oslavu přenesení truhly Hospodinovy na Sion dal král David každému obyvateli (včetně každé ženy) kromě jiného také „vína lahvici jednu“. Nevíme jen jakou mělo etiketu. Davidův syn, král Šalamoun o půvabu vína věděl až moc dobře. V Písni písní ho jeho milostnice Šulamit přirovnává k hroznu, dokonce téměř popisuje odrůdu, protože ho označuje za hrozen kyperský (podle Kralických cyprový), (Pís. 1,14) „Můj milý jest i hrozen cyprový na vinicích v Engadi.“ Ale, jak to vypadá, jsou na světě věci ještě rozkošnější nad víno. Šulamitka sní (Pís. 7,7): „O by mne políbil políbením úst svých; neboť lepší jsou milosti tvé nežli víno.“ Na oplátku Šalamoun básní: “…

postava tvá podobna palmě a prsy tvé hroznům“. A hned dychtivě dodává (Pís. 7,8) : „Vstoupím na palmu, dosáhnu vrchů jejich. Nechážť tedy jsou prsy tvé jako hroznové vinného kmene..“. Po milostné noci má Šulamitka jedinou starost: „Ráno přivstaneme, na vinice pohledíme, kvete-li vinný kmen, již li se ukázal začátek hroznů.“

Později ovšem král Šalamoun zapomněl na své mladické vytržení a jakmile se pustil do mravoučných přísloví, tak hodně obrátil (Př. 20,1): „Víno činí posměvače a nápoj opojný nepokojného; pročež každý, kdož se kochá v něm, nebývá moudrý.“ A dodává ( Př. 21,17) : „Muž milující veselost nuzníkem bývá a kdož miluje víno a masti nezbohatne“.A navíc (Př. 23,20): “Nebývej mezi pijany vína, ani mezi žráči masa nebo opilec a žráč zchudne, a ospanlivost v hadry obláčí“.

Šalamoun ovšem na sebe bezděčně prozrazuje, že účinky pití vína, a to i nemírného, zná naprosto důvěrně. Přesně a barvitě popisuje v Příslovích to pokušení i půvab vína, které se v koflíku rdí, září a přímo na vás svůdně vyskakuje. A pak trudný stav opilosti a kocoviny, včetně ztráty rovnováhy jako na mořské hladině nebo na stěžni kývající se bárky. A kalné ráno opilcovo přináší pocit, jako by postiženého ztloukli. Ale nakonec, co naplat, milovník vína Šalamoun rezignovaně přiznává “dám se zase v to“ (Př. 23, 29-35): „Komu běda? komu ouvech? komu svady? komu křik? komu rány darmo? komu červenost očí? Těm, kteříž se zdržují na víně; těm, kteříž chodí, aby vyhledali strojené víno. Nehleď na víno rdící se, že vydává v koflíku záři svou, a přímo vyskakuje. Naposledy jako had uštípne, a jako štír uštkne. Oči tvé budou hleděti na cizí, a srdce tvé mluviti bude převrácené věci. A budeš jako ten, kterýž spí u prostřed moře, a jako ten, kterýž spí na vrchu sloupu bárky. Díš: Zbili mne, a nestonal jsem, tloukli mne, a nečil jsem; když procítím, dám se zase v to“. Ale v týchž přísných Šalamounových Příslovích nalézáme naopak ohleduplnou a milosrdnou radu, která dává vínu velký rozměr těšitele (Př. 31,6): „Dejte nápoj opojný hynoucímu a víno těm, kteříž jsou truchlivého ducha. Ať se napije a zapomene na chudobu svou, a na trápení své nezpomíná více“. Úžasné!

Víno zdaleka není v Bibli jen symbolem radosti, plodnosti a požehnání. Také naopak! Zklamaný Izaiaš (Iz. 5,2) přirovnává celé úsilí Hospodinovo k práci vinaře a neposlušný lid k nepodařené révě: “Vinici…, kterouž ohradil, a kamení z ní vybral, a vysadil ji vinným kmenem výborným, a ustavěl věží u prostřed ní, také i pres udělal v ní, a očekával, aby nesla hrozny, ale vydala plané víno.“ Jenže Hospodin si to nenechá jen tak líbit, a tak mu David v žalmu vyčítá (Ž. 60,5): „Ukazoval jsi lidu svému tvrdé věci, napájels nás vínem zkormoucení.“ A pokud jsme v našich Dobrých radách hovořili o víně, které zrálo sur lie, tedy na kalu, čili na odumřelých kvasnicích, i tady nalezneme odkaz v Bibli, kde David v žalmu doporučuje, aby bezbožným dával Hospodin jen víno kalné, nevyčeřené a právě s odumřelými kvasnicemi: „Kalich zajisté jest v rukou Hospodinových, a to vína kalného plný nalitý, z něhož nalévati bude, tak že i kvasnice jeho vyváží, a vypijí všickni bezbožnící země.“ Na tom ale není dost, jsou tu i jiná varování (5M. 28,30): “Manželku sobě zasnoubíš a jiný s ní obývati bude; dům vystavíš, a nebudeš bydliti v něm; vinici štípíš, a sbírati na ní nebudeš“. Což o manželku a dům, ale co je nejhorší, zůstaneš bez vína (5M. 28,39)! “Vinice štípíš a dělati je budeš, ale vína píti … nebudeš“.

A to ještě nic není! Hospodin na nevděčné a vzpurné lidičky připravuje jinačí rány. Podle Izaiaše kromě jiného i neúrodu vína (Iz. 5,10): „Nadto deset dílců viničných vydá láhvici jednu…“A když na to odkazuje prorok Aggeáš (Agg. 2,17), pak ve výčtu chystaných ran uvádí nejen dodnes vinařem obávané kroupy, ale i „rzi“, tedy plísňové choroby révy (letos by měl s peronosporou i s oidiem na Moravě Aggeáš krutou pravdu): „Od toho času…

když přišel (někdo) ke kádi, aby nabral padesáte z presu, bylo jen dvacet. Bil jsem vás suchem a rzí, i krupobitím všecko dílo rukou vašich…“ A opět přichází hřímavý a varující Izaiaš s pohromou největší, s úplným uvadnutím révy ( Iz. 24,7-9): „… usvadne vinný kmen, úpěti budou všickni veselého srdce. Odpočine radost bubnů, přestane hluk veselících se, utichne veselí harfy. Nebudou píti vína s prozpěvováním…“ A pak samozřejmě (Iz. 24,11) „Naříkání bude na ulicích pro víno, zatemněno bude všeliké veselí, odstěhuje se radost země.“ Se zánikem vinic se tedy dokonce odstěhuje veškerá radost ze země.

Ujišťuji vás ale, že nakonec to všechno dobře dopadne, protože Hospodin se přece jen ustrne nad námi, milovníky vína, a proto i jindy tak skeptický Kazatel (Kaz. 9,7) říká: „Nuže tedy jez s radostí chléb svůj, a pí s veselou myslí víno své, nebo již oblibuje Bůh skutky tvé“. A v jinak chmurném Izaiaši (Iz. 56,12) čteme: “Takto praví Hospodin… Pojďte naberu vína, a opojíme se nápojem opojným…“ Všimněte, „opojíme se“, tedy všichni, i s Hospodinem. Jistě myšleno symbolicky, ale ten tvar je příznačný. V Knize Soudců (Soudců 9,13) je ale opravdu zvláštní a znepokojivý verš. To, když vinný kmen hovoří s Hospodinem a trvá na tom, že pokorně zůstane plodit na vinici, i když je mu v hierarchii rostlin nabízeno povýšení. Říká: „Zdali já, opustě své víno, kteréž obveseluje Boha i lidi, půjdu, abych postaven byl nad stromy?“Všimli jste si? Víno obveseluje nejen lidičky, ale i Hospodina.

Tu větu ze Starého zákona mám moc rád. A pak v Žalmech následuje slavný výrok Davidův Hospodinovi (Ž. 104,14 a15) „Dáváš, aby rostla tráva dobytku a bylina ku potřebě člověka, abys tak vyvodil chléb z země. A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Pak že víno není přímo od Hospodina!

Mnoho ze zmínek o vínu, které jsme prošli ve Starém zákoně přebírá a cituje téměř beze změny i Nový zákon. Ale zajímavě zde užil víno jako alkohol milosrdný Samaritán (tedy obyvatel Samaří), když jím vydesinfikoval rány zraněného, kterého přepadli lupiči a jen ho „odpolu živého nechavše… A přistoupiv, uvázal rány jeho, naliv oleje a vína…“ A kdo by neznal ten zázrak na svatbě v Káni galilejské? Podle Jana (Jan 2,3), byl Ježíš, s matkou i učedníky, hostem na svatbě. „Když se pak nedostávalo vína, řekla matka Ježíšova jemu: Vína nemají! Ježíš učedníkům nařídil u nádob, na mytí rukou, které dodnes neomylně provázejí každou židovskou hostinu: „Naplňte ty stoudve vodou. I naplnili je až do vrchu. I dí jim. Nalejvejtež již, a neste vrchnímu správci svatby.“ Voda vínem učiněna, a to vínem výtečným, patří k nejznámějším zázrakům Ježíše.

Ale symbolika vína, vinice, vinného kmene a vinaře provází novozákonní příběh trvale. Podle Jana říká Ježíš učedníkům (Jan 15,1): „Já jsem ten vinný kmen pravý a Otec můj vinař jest“. A podle Matouše pak při poslední večeři (Mat. 26,26-7) „… vzav Ježíš chléb a dobrořečiv, lámal a dal učedníkům, a řekl: vezměte, jezte, to jest tělo mé. A vzav kalich a díky činiv, dal jim, řka: Pijte z toho všickni. Neboť to jest krev má.“ I jeho předvídání brzké smrti má opět podobu metafory s vínem (Mat. 26,29). „Ale pravimť vám, žeť nebudu píti od této chvíle z tohoto plodu vinného kořene…“ Víno se vzápětí objevuje znovu jako jedna z mála možností, jak zmírnit utrpení vleklého a mučivého umírání ukřižovaného. Římští žoldnéři podle Marka (Mk. 15,23) nabídli tišící víno Ježíši na kříži : „I dávali mu píti víno s mirrou, ale on nepřijal!“

Mimochodem, aniž bych se chtěl uchylovat k blasfémii, zkuste si tu scénu poslední večeře představit s pivem. S půllitrem piva místo poháru vína. Scéna náhle vypadá groteskně, přízemně, zcela ztratí mystický charakter. Víno je hluboké a magické, pivo je příliš obyčejné. Ale pivo v tu dobu existovalo. Není o mnoho mladší než víno. O pivu Hospodin nikdy nemluví, ale když je rozlamována třetí pečeť posledního soudu, pak Všemohoucí dovoluje ničit vše, ale apokalyptický jezdec na černém koni, který nese zhoubu světu je (Zj 6,6) nabádán „olej a víno však nech!“ (Kraličtí píší „oleji pak a vínu neškoď!“).

Za komunismu se u nás víno doslazovalo řepným cukrem. Bylo strašné. Ale zachovalo se i víno, které díky duchovní a historické tradici bylo bez zrnka dodaného cukru. Bylo čisté, neslazené, vlastně dnes bychom řekli přívlastkové. Ano, mešní víno. Díky němu se tu vlastně udržel standard, který je dnes závazný z hlediska kvality hroznu a čistoty výroby pro nejlepší vína. Od momentu, kdy Ježíš přirovnal k vínu svoji krev, stojí víno v centru křesťanské bohoslužby. Středověký spor o právo přístupu k poháru s vínem vedl, kromě jiného, k rozpolcení západního křesťanství na katolíky a protestanty. Však ho známe z našich husitských válek, kde se kalich s vínem stal základním symbolem vzdoru proti exkluzivitě této části bohoslužby. Komplikovanou součástí naší historie jsou husité, tedy kališníci, rozuměj „ti s kalichem vína“. A kalich s vínem je dodnes symbolem mnoha evangelických církví.

Vinotéka ve FranciiAno, křesťané si dodnes vybavují Mesiáše jako Ježíše při poslední večeři s pohárem vína v ruce. Úplně stejně si představují Spasitele i Židé, kteří stále ještě čekají na téhož Mesiáše, až přijde s pohárem v ruce. A Mikulovem, kde se vyrábělo skvělé košer víno, zněla v jidiš, dokud tu Židé ještě žili, slavná chasidská písnička, kterou tak báječně nedávno oživili Klezmatici, „Schnirele perele“ se jmenuje (mimochodem česky „šňůra perel“). Je také o Spasiteli, tedy o Mešiah ben Dóvid, Mesiáši synu Davidově. A vida, vypadá docela podobně: „Meshiekh ben Dovid zitst oybn on, halt a bekher in der rekhter hant, macht a brokhe afn gantsn land“, tedy Spasitel syn Davidův sedí na výsostech, drží pohár v pravé ruce a žehná celému světu. Nádherná písnička se kterou na rtech šli Židé posíleni do plynových komor v Osvětimi, i ti z Mikulova. Bez poháru vína nebude ani spasení.

Hospodin přirovnal Židy, své vyvolené, k vínu ze svého vinného kmene. Dodnes radost z vína patří k židovské radosti z příchodu šabatu, svaté soboty či šechiny, u slavnostní večeře. V pátek večer, s první hvězdou na nebi, při nástupu šabatu, se Židé modlí s pohárem v ruce: „Baruch ato Adonai, Melech hoolam bore peri hagofen…“, tedy „Bud pochválen náš Hospodine, králi světa, jenž jsi stvořil plod révy…“. Při svátku Tubi Švat, tedy svátku stromů, se povinně pije postupně bílé, růžové a červené víno. Víno je samozřejmou a nepostradatelnou součástí sederu, tedy pesahové (velikonoční) večeře. Při velkých svátcích smějí víno (v malém množství) pít i děti a na závěr si všichni připijí: „tak příští rok už v Jeruzalémě“.

Pije se samozřejmě košer víno. Víno vykazující čistotu, podobně jako mešní, vyráběné přísnou technologií a s náročnými rituálními zásadami. U nás se tradičně, dokud byl Mikulov ještě židovským městem vyráběla nejvěhlasnější košer vína ve střední Evropě (a mimochodem v Nýklšporku, jak Židé tomuto svému hlavnímu městu Moravy říkali, žilo po dlouhý čas více Židů než křesťanů).

Víno zkrátka není alkohol, víno je kultura. V Evropě vztah k vínu vyjadřujeme pěkně i tím, jak si připíjíme. Díváme se vzájemně do očí, usmíváme se a přejeme si radost v Anglii (cheers), ve všech slovanských jazycích jsme doslova posedlí zdravím (připíjíme „na zdraví“´). Židům nikdy nešlo jen o nějaké zdraví, ale rovnou o život; proto když se dívají vzájemně do očí, přejí si se sklenkou vína „l´chaim“ , tedy „na život“. Otevřete láhev (víte už z našich Rad kterou, čím ji otevřít a jak). Nalijte víno (víte už jak). Podívejte se vzájemně do očí (jistě i beze mne, víte jak). A přejme si „cheers“, „na zdraví“ a „l´chaim“ !

Židé i křesťané se shodně při svém duchovním životě bez vína neobejdou. Má pro ně v obou případech hluboký mystický význam. Jinak ale islám, třetí monoteistické náboženství. Tady naopak platí absolutní zákaz alkoholu, i vína. A tak třeba Turecko, které je dnes čtvrtým největším pěstitelem vinné révy na světě, dodává přes 97 procent hroznů k přímé spotřebě jako stolní ovoce. Jen necelá tři procenta hroznů se zpracují na víno.

A vzpomínáte, jak jsme v našich Radách popisovali octovou vadu vína? Tak podle talmudu se právě tohle přihodilo rabbi Hunovi. Strašné neštěstí. Kdyby třeba zoctovatěl jeden nebo dva sudy vína, budiž. Stane se. Ale všech čtyři sta sudů najednou! Katastrofa. A tak se sešli rabíni, aby případ posoudili. Jeden z nich naznačil, že náhlost a rozsah pohromy by spíše svědčily o tom, že jde o trest za nějaký zlý skutek.

Huna byl pohoršen myšlenkou, že on by spáchal něco nepravého. Jiný rabín zas opatrně poznamenal, že se povídá, že svému nájemci vinic nedává spravedlivý podíl z úrody hroznů. Rabbi Huna se bránil, že nájemce je podvodník, který ho bezohledně okrádá. A tu další rabín, rabbi Jehuda, poznamenal, že „ten kdo okrade zloděje, sám je zloděj“. Rabín Huna byl velký muž. Uznal, že součtem dvou zel nemůže být dobro a slíbil, že se s nájemcem vyrovná. Vtom Hospodin učinil nápravu. Z talmudu jen není jasné, a rabíni se o to přou dodnes, které ze dvou řešení Všemohoucí zvolil. Zda se ocet opět proměnil ve víno, nebo zda stoupla cena octa.

Většina vína je otevřena dříve, než má. A většina vína je také po otevření lahve vypita dříve, než má. Většina vína je vypita ze špatné sklenice. A většina vína, které se vypije z té špatné sklenice, má chybnou teplotu. Navíc se nehodí k jídlu, k němuž je servírováno. A bohužel také většina vína, které u nás většina lidí vypije, je špatné víno…

Žijeme příliš krátce,
než abychom si mohli dovolit
pít špatné víno

Autor: PhDr. Vladimír Železný

Předchozí články:

Dobré rady milovníka vína – Úvod

Sklenice

Buket a aroma

Otevření lahve

Vzduch, nejlepší přítel vína

Teplota vína

Jak nám víno chutná?

Co čteme na etiketě?

Co je to „cru“ a jiné šifry?

Víno se dělá na vinici

Víno se opravdu dělá na vinici

Nejen odrůdy, ale i směsky jsou víno

Víno se pije k jídlu!

Šampus, šampáňo, šampiko

Růžák, tokajské, sherry, portské …

Požehnaná Francie

Italia mia …

Vína z Nového světa

Morava (a také Čechy, jen trochu), žádné Slezsko

Uložit do Oblíbených Zapsat si poznámku

Fotogalerie:


reklama



Napište do okna našeho gastronomického slovníku hledaný výraz nebo klikněte na jedno z písmen abecedy