REKLAMA

Hlavní rubriky receptů jídel a nápojů

Letní houby – méně běžné druhy hřibů – 5. díl

Uložit do Oblíbených Zapsat si poznámku

V minulém díle jsme skončily u takzvaných suchohřibů, seznámili jsme se s ,,babkou“ a dalšími druhy z jejího okruhu. Dnes si povíme něco o hřibech, které často v lese nenajdeme.


Méně běžný je například hřib Engelův – Xerocomellus engelii. Roste v teplých smíšených lesích pod duby. Klobouk má až 70 mm velký, v mládí polokulovitý, nakonec poduškovitý, sametový, často trochu vrásčitý, okrový až tmavě hnědý, často hnědooranžový nebo načervenalý.

Póry jsou žluté, později žlutoolivové, třeň je válcovitý bez síťky, žlutý, na bázi často naoranžovělý nebo nahnědlý, dužnina je žlutá a v nejspodnější části třeně červenooranžová až mrkvově červená a často roní drobné kapičky tekutiny. Červenání dužniny ve třeni je velmi důležitý rozlišovací znak u tohoto druhu. Roste od června do září. Jedná se o jedlý druh kvalitou připomínající hřib žlutomasý, tedy babku.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Hřib Engelův – Xerocomellus engelii (obrázek nahoře), Hřib Engelův – řez – červenání dužniny (obrázek dole)

 

Škola začínajícího houbaře

 

Hřibu Engelovu je podobný hřib červený – Xerocomellus rubellus, rostoucí od července do září v listnatých a smíšených lesích, nejčastěji pod duby a lípami, ale často i na hrázích rybníků, v alejích, parcích, v některých oblastech je hojný, někde je vzácný. Od hřibu Engelova se liší modráním dužniny na řezu a po otlaku modrají i póry. Jedlý druh také na stejné úrovni jako babka.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Hřib Markův – Xerocomellus marekii se může také někdy podobat hřibu červenému. Hřib Markův je nedávno popsaný druh a je známý zatím pouze ze 2 lokalit v severozápadních Čechách. Klobouk je až 60 mm velký, v mládí červený, oranžově červený, vínově červený až tmavě červený a pokožka klobouku brzy hrubě rozpukává na políčka.

Pravděpodobně je jedlý, ale jde o nově popsaný druh a zřejmě vzácný, proto by se neměl využívat pro kuchyňskou spotřebu a jeho nálezy by se měli dokladovat a informovat o nich mykologická pracoviště.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Hřib peprný – Chalciporus piperatus spíše připomíná klouzek. Dříve se označoval jako klouzek peprný, jak napovídá název, má dužninu silně palčivou, k jídlu se moc nehodí. Někteří houbaři jej však suší a pomletý prášek používají místo pepře. Klobouk má až 60 mm, okrově až červenavě hnědý, póry rezavé, hnědorezavé, třeň žlutý nebo zbarvený jako klobouk, k bázi ztenčený. Roste pod borovicemi a smrky od července do listopadu. Podle peprné dužniny dobře určitelný druh houby.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Na plodnicích pestřece obecného – Scleroderma citrinum se přiživuje hřib příživný – Pseudoboletus parasiticus. Klobouk je u něj až 60 mm, okrový, nahnědlý, póry zlatožluté, třeň válcovitý, dole zahnutý a zůženou částí přirostlý k plodnici pestřece.

V období růstu napadá plodnice pestřece, z něhož vysává živiny pro tvorbu svých plodnic, jde o nehojný druh dobře poznatelný svojí ekologií, vyskytuje se hojněji v Polabí a jižních Čechách. Tento hřib je kupodivu jedlý, ale pro svojí poměrnou vzácnost nesbíráme. Roste od srpna do října.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Další drobný druh je hřib pružný – Aureoboletus gentilis, starší český název též hřib zlatoporý. Klobouk až 50 mm, narůžověle krémový, okrově načervenalý, za vlhka slizský, póry živě žluté, třeň válcovitý, na bázi ztenčený, žlutý, zlatožlutý, v dolní části nahnědlý, načervenalý, na omak pružný, kluzký mezi prsty. Roste nehojně až vzácně v listnatých a smíšených lesích, většinou pod duby a buky, Nesbíráme, v Červeném seznamu je uveden jako zranitelný druh. Roste od července do října.

 

Škola začínajícího houbaře

 

V písčitých borech se nejčastěji vyskytuje roztroušeně hřib siný – Gyroporus cyanescens, dobře poznatelný druh se světle krémovým až bledě okrovým kloboukem, bílými póry a komůrkovitě sklípkatým třeněm. Celá plodnice po omaku i na řezu intenzivně modrá. Plodnice jsou středního vzrůstu, klobouk až 100 mm, třeň až 110 mm.

Roste od července do října a kromě písčitých borů se dá nalézt i v listnatých a smíšených lesích pod buky. Hojnější je v Polabské nížině, místy zcela chybí. Jedná se o jedlý druh.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Hřib siný – Gyroporus cyanescens (nahoře), dole také hřib syný, řez

 

Škola začínajícího houbaře

 

Dalším hřibem, který má sklípkatý dutý třeň, je hřib kaštanový – Gyrophorus castaneus. Vyrůstá roztroušeně od června do října nejčastěji pod duby, vzácně i pod jehličnany. Klobouk je 70 mm poduškovitý, kaštanově hnědý, červenohnědý nebo hnědorezavý, někdy se světlými skvrnami, póry jsou bílé, později nažloutlé, třeň až 70 mm, zbarvený v odstínech jako klobouk, ale světlejší, uvnitř sklípkatě dutý. Dužnina bílá nebo bělavá, chuť mírná. Jde opět o jedlý druh houby.

 

Škola začínajícího houbaře

 

V podhorských  jehličnatých lesích pod smrky a borovicemi roste krásně vybarvený hřib kříšť – Boletus calopus. Klobouk až 150 mm, poduškovitý, bělavý, šedý, hnědošedý, na otlačených místech hnědnoucí, póry žluté, žlutookrové.

Třeň až 150 mm, v mládí soudkovitý, později kyjovitý, nahoře žlutý, zbývající část červená, celý povrch třeně je pokrytý síťkou, která je žlutá, povrch třeně po otlačení tmavne. Dužnina je světle žlutá až bělavá, vůně slabě houbová chuť, nepříjemně hořká. Tento druh je pro svoji hořkost nejedlý.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Nejčastěji pod smrky, ale i pod borovicemi a buky na pahorkatinách a ve vyšších polohách roste hřib nachovýtrusý – Porphyrellus porphyrosporus. Klobouk až 100 mm velký, v mládí polokulovitý, později poduškovitý, šedohnědý, šedý, šedočerný, sametový, póry šedokrémové ve stáří špinavě hnědé.

Třeň až 120 mm, je šedý, šedohnědý až šedočerný. Dužnina je v mládí bílá, později našedlá, chuť zpočátku mírná, po chvíli nepříjemná slabě palčivá. Jedlý druh ale nevalné kvality. Dobře poznatelný a určitelný druh. Roste od června do října.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Mezi hřibovité houby patří jediný zástupce rodu šiškovec – Strobilomyces, který u nás roste, šiškovec černý, česky též šiškovec šiškovitý – Strobilomyces strobilacea. Roste nehojně na pahorkatinách a podhorských oblastech na kyselých půdách v jehličnatých a smíšených lesích, pod smrky a buky.

Klobouk je pokrytý vatovitě plstnatými šupinami, které v mládí pokrývají celou plodnici. Šupiny jsou šedé. Šupinami je pokrytý i třeň. Dužnina je našedlá, na řezu se zbarvuje do špinavě oranžova nebo červena a později černá. I když tento druh jistě ke sběru neláká, je jedlý, ovšem nevalné kvality.

 

Škola začínajícího houbaře

 

V příštím díle najdete křemenáče a kozáky.

Text, foto: D. Marounek, M. Mikšík – foto – hřib kříšť, hřib nachovýtrusý, hřib příživný, Radek Pilař – foto – hřib pružný.

Použitá literatura – Hřibovité houby – J. Šutara, M. Mikšík, V. Janda

Předcházející články:

Letní houby – první hřibovité houby – 1.

díl

Letní houby – chráněné, ohrožené a vzácné hřiby – 2.

díl

Letní houby – chráněné, ohrožené a vzácné hřiby – 3.

díl

Letní houby – hřib smrkový a další jedlé a nejedlé hřiby – 4. díl

Další články z naší školy začínajícího houbaře: Jarní houby

Uložit do Oblíbených Zapsat si poznámku

Fotogalerie:


reklama



Napište do okna našeho gastronomického slovníku hledaný výraz nebo klikněte na jedno z písmen abecedy