Muchomůrky – Amanita tvoří početnou skupinu většinou masitých lupenatých hub, které rostou také v našich lesích. Na území Česka se vyskytuje kolem 30 druhů. Jsou mezi nimi smrtelně jedovaté druhy, ale i jedlé druhy, jako například muchomůrka růžovka, kterou lze považovat z kulinářského hlediska za perlu kuchyně, chráněné druhy, mezi ně patří například muchomůrka císařka, ale i běžné a méně běžné druhy.
Typickou ozdobou našich lesů je muchomůrka červená – Amanita muscarina. Stala se symbolem lesní idyly, často se objevuje na obrázcích v pohádkách v kreslených filmech i jako ozdoba na vánočním stromečku.
Roste hojně v jehličnatých, smíšených i listnatých lesích, často spolu s hřibem smrkovým. V atlasech je uváděná jako jedovatá, jedy obsažené v této muchomůrce muskarin, muscinol a mykotropin vyvolávají opojné otravy, které však smrtí nekončí.
Stopy po záměrném užívání můžeme najít už v severské a starogermánské mytologii. V nich se můžeme dočíst o mužích z dalekého severu, kteří se pouštěli do bitev zběsile a nebojácně s vědomím, že v nich zvítězí nebo zemřou. Tito bojovníci se nazývali berserkové. Bojovali bez jakéhokoliv brnění, navlečení do medvědích kůží, odtud název ber – medvěd, serkr – oděv. Dodnes není vysvětleno, co způsobovalo takovou zběsilost a odvahu a právě jedna z hypotéz je, že pojídali před bojem muchomůrky červené. Společně s pohanskými zvyky a božstvy postupně ztratily svůj mystický význam a jejich dědictví se zachovalo jen v podobě ustáleného epiteta z hrdinské epiky ,,berserkrovský vztek“. Zajímavá je informace z roku 1814, švédští vojáci pluku Varmland byli tak vzrušeni před odchodem do boje, že jim šla pěna od úst. Muchomůrka červená měla v severských armádách podobný účinek jako později používaný obligátní rum a vodka.
Kult muchomůrky červené je známý i z Kamčatky a Čukotky, kde se žádná slavnost bez muchomůrky červené neobešla. Lovci za jednu plodnici muchomůrky červené byli ochotni dát 2 kůže lišky. Usušené plodnice se rozvařili ve vodě a tekutina se pila samotná, nebo přichucená mlékem či šťávou z plodů.
Obrázek nahoře i dole: Muchomůrka červená – Amanita muscaria
Kult muchomůrky červené je známý i z Indie, kde se nazývala sóma. Její důležitost musela být velmi významná, byla tam vyzdvižena na piedestal a postavena na úroveň božstva. Bůh Sóma patřil mezi nejvyšší bohy árijského panteonu a byl uctívaný jako dárce radosti, bodrosti, odvahy a ochránce pravdy.
U nás se využívala muchomůrka jinak, už její název to napovídá, byla lidovým prostředkem k hubení much (dříve muchomorka od slov ,,mořit mouchy“). Klobouk se vymáčel v oslazené vodě nebo mléce, rozpustili se jedy a mouchy sáli z povrchu klobouku sladký roztok a došlo k jejich omámení a uhynutí.
Hezké jsou i některé její lidové názvy, jako vochomůrka, muchovíra, muchorůvka, murimucha a slovenský název je také výstižný, muchotrávka. K tomuto účelu se prodávala i na trzích, někde babky sušily třeně muchomůrky červené a přidávali za účelem oklamání zákazníka a zisku k sušeným hřibům. Připisovali se jí i léčivé účinky a byla využívána v lidovém léčitelství k léčení různých neduhů.
Otravy muchomůrkou červenou nejsou u nás běžné a smrtí nekončí. V Severní Americe rostou plodnice bez bradavek a častější otravy byli u přistěhovalců italského původu, kteří ji pokládali za muchomůrku císařku – Amanita ceasarea, kterou znali jako jedlou ze své vlasti.
Muchomůrka červená se dá zaměnit za muchomůrku královskou – Amanita regalis, která roste v horských smrčinách, ale klobouk není červený, ale játrově žlutohnědý a lupeny se žlutavým nádechem. Roste od srpna do října a obsahuje podobné toxiny jako muchomůrka červená.
Již zmiňovaná vzácná muchomůrka císařka – Amanita casesarea roste vzácně v teplých oblastech naší republiky, v Čechách se nalezne jen zřídka, hojnější je na jižní Moravě a sousedním Slovensku.
Roste od června do září v listnatých lesích, nejčastěji pod duby. Klobouk je zářivě oranžově červený, bez útržků plachetky (bradavek), lysý, hladký. Lupeny jsou zářivě žluté, třeň válcovitý, zlatavě žlutý s mohutným prstenem a na bázi s bílou pochvou. Celá plodnice vyrůstá z tzv.
vajíčka, které se trhá a na třeni a vytváří poměrně výraznou pochvu. Dužnina je v horní části třeně a pod pokožkou klobouku nažloutlá, jinde jen světle nažloutlá bez výrazné vůně s příjemnou chutí.
Muchomůrka císařka byla vybranou pochoutkou už na dvorech římských císařů a i dnes je vysoce ceněná v Itálii, Francii a dalších zemích kolem Středozemního moře. Tento druh nejde zaměnit s žádnou jinou houbou ani muchomůrkou, krásně na ní kontrastují barvy oranžové, červené a bílé.
Foto nahoře i dole: Muchomůrka císařka – Amanita caesarea
V současné době je na seznamu zákonem chráněných druhů hub ČR a to vyhláškou č.395/1992. Je smutné, že tahle nádherná houba u nás téměř vymizela, ještě ve 30. letech minulého století byla běžná a prodávala se na tržnicích. Na Moravě se jí říkalo císařský hřib.
Mezi kulinářské perly patří muchomůrka růžovka – Amanita rubescens, lidově nazývaná masák, masovka, růžovka, růžovák, kužele nebo kuželák. Praktičtí houbaři, kteří sbírají jen hřibovité druhy a opovrhují jinými druhy, nebo se bojí druhů, které mají dole na spodu klobouku lupeny, nebo jak říkají, čárky či chladič, se připravují o skvělý gurmánský zážitek, růžovka patří k nejchutnějším druhům hub! Znalci jí zařazují na první místo mezi nejchutnější druhy a dávají přednost třeba právě před hřiby. Před několika lety vyhrála i anketu České mykologické společnosti o nejchutnější druh.
Masák obalený v trojobalu připomíná chutí dobře propečené jemné rybí maso. Výtečné jsou plněné mladé klobouky masem. Hodí se do směsí salátů, polévek, její nevýhodou je, že nejde sušit. S úspěchem lze však nakrájené plodnice zamrazovat.
Jak však muchomůrku růžovku bezpečně poznat? Klobouk je v mládí polokulovitý, masitý, později kuželovitě vyklenutý a nakonec ploše rozložený. Je masitý, v mládí světle růžový, masově červený až červenohnědý pokrytý bělavými až červenohnědými útržky plachetky, tzv. bradavky. Při deštivém počasí voda klobouk smyje a je hladký, často bez bradavek. Klobouk je na okraji rýhovaný.
Lupeny jsou husté, dosti křehké, bílé, později růžové až červeně skvrnité. Třeň je válcovitý, bělavý, na bázi často růžový zakončený hlízou. V horní části třeně je velký bělavý rýhovaný prsten.
Dužnina je měkká, křehká, bílá až bělavá, na řezu růžový. Nejvíce je to patrné na hlízovité bázi třeně, která je téměř vždy červivá, (dužnina je perforována larvami hmyzu) chuť i vůně je nenápadná. Hlavní rozpoznávací znak je rýhovaný prsten a růžovění dužniny. Roste hojně od června do září v listnatých i jehličnatých lesích.
Foto nahoře i dole: Muchomůrka růžovka – Amanita rubescens
Velmi podobná růžovce je muchomůrka šedivka – Amanita spisa. Dužnina ovšem na řezu zůstává bílá, klobouk je šedohnědý, prsten na třeni je rovněž rýhovaný a třeň je na bázi zakončen hlízou, dužnina voní a chutná jako staré syrové brambory.
Roste od června do září, nejčastěji v jehličnatých lesích pod smrky a borovicemi, méně často pod listnáči, nejčastěji pod duby. Výhodou tohoto druhu je, že roste i za suchého počasí, kdy jiné druhy nerostou.
Muchomůrka šedivka je jedlá, není ovšem tak kvalitní jako muchomůrka růžovka a sběr se doporučuje jen opravdovým znalcům, protože je zaměnitelná za prudce jedovatou muchomůrku tygrovanou – Amanita pantherina.
Klobouk je šedohnědý, šedookrový až žlutohnědý, pokrytý bělavými bradavkami, po deštích často lysý, na okraji rýhovaný, lupeny jsou husté bílé. Třeň je válcovitý, hladký, bílý, zakončený kulovitou hlízou. Kulovitá hlíza je uzavřená v bílé přilehlé límečkovitě odstřižené pochvě nad níž jsou často úzké prstence. V horní části třeně je bílý, chabý, nerýhovaný prsten. Dužnina je bílá, chuť i vůně nenápadná.
Roste od července do října v listnatých i jehličnatých lesích v teplejších oblastech. Rýhovaný okraj klobouku, hlíza s pochvou a prstenci a chabý nerýhovaný prsten jsou hlavní znaky jak rozlišit tuto jedovatou muchomůrku od jedlé muchomůrky růžovky a šedivky. Po muchomůrce zelené je druhou nejčastější příčinou otrav u nás!
Co říci nakonec? Nebojte se sbírat muchomůrku růžovku, ale trhejte jen dobře vyvinuté jedince se všemi poznávacími znaky a naučit se ji odlišit od muchomůrky tygrované. V příštím díle další muchomůrky.
Text, foto: Dalibor Marounek, Muchomůrka císařská foto: Viliam Hauser, muchomůrka královská foto: Jiří Laštůvka
Použitá literatura: Poznáváme houby – M. Smotlacha, Z. Kluzák Svépomoc 1985
Houby česká encyklopedie – Readers Digest Výběr – 2003
Předcházející články:
Letní houby – první hřibovité houby – 1. díl 
Letní houby – chráněné, ohrožené a vzácné hřiby – 2. díl
Letní houby – chráněné, ohrožené a vzácné hřiby – 3. díl
Letní houby – hřib smrkový a další jedlé a nejedlé hřiby – 4. díl
Letní houby – méně běžné druhy hřibů – 5. díl
Letní houby – křemenáče a kozáci
Letní houby – klouzci a slizáci
Letní houby – nejchutnější holubinky
Pokračování: Letní houby – muchomůrky – 2. díl
Další články z naší školy začínajícího houbaře: Jarní houby
Fotogalerie:
a z nabídky vyberete možnost Once nebo Always kliknutím na příslušné tlačítko. Pokud se následně stránka neobnoví automaticky, můžete ji obnovit kliknutím na následující odkaz. Děkujeme za pochopení.