Letní houby – muchomůrky – 2. díl

V minulém díle jsme skončili u prudce jedovaté muchomůrky tygrované, nyní se seznámíme s naší nejjedovatější houbou, muchomůrkou zelenou a dalšími muchomůrkami, jako například muchomůrkou jarní, šiškovitou a porfyrovou, které vytváří na třeni prsten.

Muchomůrka zelená – Amanita phalloides, roste od června do září v listnatých lesích nejčastěji pod duby a buky, zvláště na světlejších místech při okraji lesa. V jehličnatých lesích roste vzácně s ojedinělými listnáči nebo pod borovicemi.

Klobouk je v mládí polokulovitý, později rozprostřený, vrostle vláknitý olivově zelený, žlutozelenavý až špinavě zelený, na středu tmavší, na slunci a ve stáří vybledávající. Lupeny jsou bílé, husté, u třeně volné, v mládí zakryté závojem. Třeň je válcovitý, v mládí plný, později dutý, bělavý, žlutavě nazelenalý s jemnými přitisklými šupinami na bázi je třeň hlízovitě ztluštělý,,uložený ve volné bílé nebo nazelenalé pochvě, které se někdy říká kalich smrti. Pochva vznikla z celkové plachetky, která v mládí zahalovala celou plodnici podobající se vajíčku.

 

 

V horní části třeňě je převislý prsten, bělavý až žlutavý, na horní části sotva znatelně rýhovaný nebo hladký. Dužnina je bílá, má příjemnou chuť, mladé plodnice mají nevýraznou vůni, starší zápach po syrových bramborách.

Muchomůrka zelená způsobuje každoročně těžké otravy, které často končí smrtí. Nezkušení houbaři ji zaměňují za zelené holubinky, pečárky nebo čirůvku zélanku. Pozor žádný z těchto druhů nemá však třeň vyrůstající z otevřené blanité pochvy! Pečárky mají navíc masově růžové až čokoládově hnědé lupeny, zelánky žluté. Tento druh by měl perfektně určit a poznat každý houbař ve všech stadiích růstu.

Muchomůrka zelená způsobuje cyklopeptidové a cytotoxické otravy!

Bezpříznakové stadium trvá 6 až 48 hodin od požití houby, potom se objevuje intenzivní zvracení, průjmy, bolesti břicha, dehydrace a hypovolemický šok. Už v tomto stadiu mohou starší lidé a děti zemřít.

Třetí den příznaky ustupují, pacient se cítí lépe, čtvrtý a pátý den se však projevuje poškození vnitřních orgánů, zejména jater a ledvin. Nastává krvácení, bolesti břicha, poruchy vědomí, problémy s močením, dýchací, neurologické a cévní obtíže a pacient upadá do komatu z něhož se už neprobere. Pokud přežije, má trvale poškozené ledviny a játra.

 

 

Patrně jediným člověkem na světě, který přežil dobrovolně tři otravy muchomůrkou zelenou je francouzský lékař P. A. Bastien v roce 1974 za asistence notáře snědl více než 50 g muchomůrky zelené s kouskem chleba a jedním banánem, po 6 hodinách odešel ještě v bezpříznakové fázi na resuscitační oddělení v Nancy, kde na něm aplikovali vlastní postup léčby, sestávající se z desinfekce střev antibiotiky v intravenózním podávání velkých dávek vitamínu C a v pití sirupu z draslíkem. Přežil, ale vedení nemocnice se od jeho postupu distancovalo. To se doktoru Bastienovi nezamlouvalo a o dva roky později pokus zopakoval, ani to však nestačilo, aby prorazil ve skeptických lékařských kruzích. V srpnu 1981 jako 57 letý ve švýcarské Ženevě  v přímém televizním přenosu si podusil na másle 70 g muchomůrky zelené, po 8 hodinách se dostavily první příznaky, ošetřující lékařka mu vstříkla do žil vitamín C a krátce na to vypil pro dezinfekci střev přípravek Ercefuryl a antibiotikum Abiocin. Léčení trvalo 3 dny a pacient jedl mrkvovou kaši, pekařské droždí a byli podávány prostředky na zvracení. Všechny léky, které doktor Bastien použil se v té době dali koupit v každé francouzské lékárně za 20 franků. Pokus opět skončil úspěšně s náležitou publicitou díky televiznímu přenosu. Nikomu však pokusy dr. Bastiena nelze doporučovat. Takové pokusy nezaviní-li smrt mohou vést k trvalému poškození zdraví.

Jedovatost muchomůrky zelené krásně definoval český mykolog Národního muzea Albert Pilát … ,,jed obsažený v muchomůrce zelené na špičku nože ½ gramu by otrávil 1 00000 myší, které by vytvořili řadu 18 kilometrů dlouhou, podle které by jsme šli 4,5 hodiny vojenským krokem,,. To bylo takové malé odbočení a ještě se budeme věnovat muchomůrce zelené.

 

 

Muchomůrka zelená vytváří zbělenou formu, která se nazývá muchomůrka zelená bílá – Amanita phalloides var. alba.

Celá plodnice je bílá roste nehojně na stejných stanovištích a účinky jsou stejné. Muchomůrce zelené bílé je velmi podobná muchomůrka jarní – Amanita verna, která roste vzácně již od května do září v teplejších oblastech na vápenitých a neutrálních půdách pod duby je rovněž jedovatá.

 

 

U bílých muchomůrek ještě zůstaneme, patří sem 3 zajímavé a poměrně vzácné druhy, které mají jedno společné, vážou na sebe stříbro, kterého obsahují 1000 x více než jiné druhy hub.

První z nich je muchomůrka šiškovitá – Amanita strobiliformis.

Tento druh roste poměrně vzácně v listnatých a smíšených lesích, ale i parcích, v teplejších oblastech od července do září. Klobouk je v mládí polokulovitý, později vyklenutý, bělavý až našedlý, na okraji často ověšený zbytky vela a s nepravidelnými plochými přitisklými bradavkami. Lupeny jsou bílé až krémové. Třeň je válcovitý, na bázi s hlízou bez pochvy, pouze na spodní části je několik kroužků. V horní části třeně je třásnitý, rýhovaný prsten. Dužnina je bílá, má zemitý zápach a chuť. Tento druh je kupodivu jedlý, ale pro jeho vzácnost nesbíráme. Tento druh lze zaměnit za vzácnou muchomůrku Vittadiniho.

 

 

Muchomůrku Vittadiniho – Amanita vittadinii, rovněž roste v teplých oblastech v prosvětlených listnatých lesích, ale i na travnatých stráních v oblastech teplomilné květeny a to od června do září. Liší se hlavně v třeněm, který je relativně štíhlý, na bázi vřetenovitě ztenčený a ve spodní části pokrytý šupinami, které po omaku žloutnou až hnědnou, v horní části je mohutný hladký prsten. Muchomůrka Vittadiniho je zákonem chráněná, v Červeném seznamu je uvedena jako kriticky ohrožený druh.

 

 

Muchomůrka ježohlavá – Amanita solitaria, je od předchozích dvou druhů dobře poznatelná výraznými jehlanovitými bradavkami, které pokrývají bílý, bělavý až nahnědlý klobouk. Třeň je bělavý, často se zeleným nádechem, hlízovitý bez pochvy, pouze s prstencovitými zónami v horní části s blanitým a rýhovaným prstencem.

Roste rovněž v listnatých teplých lesích na bohatších půdách od července do října. Je nejedlá a v Červeném seznamu je uvedena jako ohrožený druh.

 

 

Další bílá muchomůrka je muchomůrka jízlivá – Amanita virosa. Roste v podhorských jehličnatých lesích pod smrky a borovicemi, vzácně i pod listnáči, pod buky a duby od srpna do října. Klobouk je bílý,, zvoncovitě sklenutý, za vlhka mírně slizský. Třeň je bílý, válcovitý, štíhlý, na bázi hlízovitě ztloustlý, obalený bílou volnou pochvou, vláknitě šupinkatý.

Tento druh je také smrtelně jedovatý.

 

 

V jehličnatých lesích se můžeme setkat s další jedovatou muchomůrkou, muchomůrkou porfyrovou – Amanita porrphyria.

Klobouk má v mládí zvoncovitě sklenutý, později plochý, šedý, šedofialový, šedohnědý s nepravidelnými šedohnědými bradavkami. Třeň je válcovitý, šedý, šedohnědý až šedofialový s hlízou a nízkou šedofialovou pochvou. Prsten je převislý šedofialový a ve stáří mizí.

Roste pod smrky a borovicemi na kyselých půdách od července do října.

 

 

Další muchomůrka roste jak v jehličnatých tak listnatých lesích a je hojná. Jedná se o muchomůrku citronovou – Amanita mappa. Její klobouk je v mládí polokulovitý, později plochý, citronově žlutý, zelenožlutý až bělavě žlutý, vzácně bílý (var. alba), pokrytý žlutě hnědavými bradavkami, v dospělosti často smyté deštěm. Lupeny jsou bělavé až žlutavé s vločkatým, jakoby postříkaným ostřím.

Třeň je bělavý, citronově žlutý až zelenavě žlutý, na bázi s velkou cibulovitou hlízou, obalený přirostlou pochvou. Prstenec v horní části třeně je žlutavý převislý. Dužnina je bílá, má nepříjemnou chuť a pach po starých syrových bramborách. Je rovněž jedovatá a roste od července do listopadu.

 

 

Poslední muchomůrku, kterou si dnes uvedeme bude muchomůrka slámožlutá – Amanita gemmata. Má pokožku klobouku zbarvenou okrově až slámově žlutě s bělavými útržky plachetky. Lupeny jsou bílé, husté. Třeň válcovitý, bělavý až žlutavý, vločkatý i lysý, na bázi hlízovitě rozšířený s přirostlou pochvou. Prsten v horní části je bílý, blanitý pomíjivý prstenec.

Dužnina je bílá, má nepříjemný zápach a nevýraznou chuť. Roste nehojně v jehličnatých i listnatých lesích od května do září.

 

 

Seznámili jsme se s muchomůrkami, které jsou jedlé i jedovaté a vytváří na třeni prstenec, v příštím díle budou muchomůrky bez prstence na třeni.

 

Text, foto: Dalibor Marounek, Foto: muchomůrka Vittadiniho – Jan Borovička, muchomůrka jízlivá – Martin Kříž

Použitá literatura – Velký atlas hub – Pavol Škubla, Priroda 2007

Houby – Česká encyklopedie, Readers Digest výběr 2003

 

Předcházející články: Letní houby – muchomůrky – 1. díl

Další články z naší školy začínajícího houbaře: Jarní houby Letní houby

Fotogalerie: