Dnes se seznámíme s muchomůrkami, které ještě před několika lety byly v atlasech označovány jako pošvatky. Jejich mnohem starší název zní katmanky, latinský název však byl uváděn Amanita. Jedná se houby s menším kloboukem (kolem 100 mm průměr). Jsou to křehčí plodnice, u kterých chybí na třeni prstenec a třeň na bázi vyrůstá z pochvy, výtrusy nejsou amyloidní, to znamená, že jejich stěna se jódem nebarví modře.
Nejznámější a nejhojnější z této kategorie hub je muchomůrka oranžová – Amanita fulva, starší název je pošvatka plavá nebo katmanka ryšavá.
Vyrůstá hojně, od července do října, ve všech lesích, nejčastěji ve smrčinách. Klobouk je zbarvený okrově, oranžově až červenohnědě, na okraji je světlejší. Lupeny jsou bílé, později slabě našedlé, třeň je štíhlý, záhy dutý, křehký, bělavý, hladký nebo slabě vločkatý, vyrůstající z velké blanité pochvy dole přirostlé ke třeni, červenavě nahnědlé, která je zbytkem plachetky, jež v mládí obalovala celou plodnici ve tvaru vajíčka. Zbytky plachetky jsou často i na klobouku. Dužnina je křehká, bílá, bez výrazné vůně i chuti.
Tento druh je jedlý, nevýhodou je křehká dužnina, špatně snáší přepravu. Výhodou je, že roste i za poměrně suchého počasí, kdy ostatní druhy stagnují a nerostou.
Využití do směsí, polévek.
Velmi podobná je muchomůrka šafránová – Amanita crocea, která mívá statnější klobouk až 120 mm. Klobouk je zbarvený oranžově, oranžovohnědě nebo červenooranžově. Rozdíl je i v barvě lupenů, v dospělosti jsou žlutě krémové a třeň je výrazně příčně žíhaný s vločkatými šupinkami. Tento druh roste nehojně ve všech typech lesů od června do října a je rovněž jedlý.
Obou zmiňovaným druhům se podobá někdy velmi proměnlivá a nehojná muchomůrka šedožlutavá – Amanita lividopallescens. Barva klobouku je velmi proměnlivá, může být béžová, našedlá, šedohnědá, okrově hnědá až světle sazová. Lupeny jsou bílé, často mají slabý oranžový nádech. Třeň bílý s oranžovým nádechem, vločkatý, na bázi s výraznou blanitou bílou pochvou. Roste nehojně v listnatých lesích v teplejších oblastech.
Jedná se rovněž o jedlý druh, je to jedna z našich nejmohutnějších pošvatek. Klobouk bývá velký až 200 mm v průměru.
Šedě zbarvená, velmi hojná je muchomůrka pošvatá – Amanita vaginata. Klobouk má šedivý až olovově šedý, na okraji výrazně rýhovaný, na středu většinou s hrbolkem. Lupeny jsou bílé, třeň bílý až našedlý, jemně vločkatý, na bázi s výraznou blanitou bílou pochvou. Velmi hojný druh houby rostoucí od července do listopadu ve všech typech lesa.
Tato muchomůrka je také jedlá, její nevýhoda: křehké plodnice špatně snášející přepravu. Výhoda: roste i za suchého počasí, když jiné druhy nerostou. Nejlépe se hodí do směsí a polévek.
Podobná muchomůrce pošvaté je nehojná a nejedlá muchomůrka blanitá – Amanita submembranacea. Klobouk bývá rýhovaný, až do poloviny zbarvený hnědoolivově hnědošedě se šedavými zbytky vela (plachetky) umístěnými na středu (někdy však mohou chybět).
Lupeny jsou bílé, později krémové, třeň je výrazně zdobený šedožlutým tygrováním navíc s jednou nebo dvěma vláknitými zónami tvořící nad bází nepravý prsten. Pochva je nálevkovitá, šedá, někdy bělavá. Roste vzácně pod jehličnany i listnáči od září do října.
Vzácně roste i šedě zbarvená muchomůrka velkopochvá – Amanita magnivolvata. Její pochva bývá opravdu mohutná, často jako celá plodnice. Literatura uvádí výšku až 100 mm. Podle mohutné pochvy dobře určitelný druh. Roste vzácně v listnatých lesích od července do září, jedná se však o nejedlý druh houby.
Obrázek nahoře i dole: Muchomůrka velkopochvá – Amanita magnivolvata
K vzácnějším druhům patří i nejedlá muchomůrka šupinatá – Amanita ceciliae. Klobouk je až do ¼ rýhovaný špinavě žlutý, plavě hnědý, tmavohnědý s tlustými našedlými, nebo nahnědlými, později černavými bradavkami.
Lupeny jsou bělavé, na ostří nahnědlé. Třeň bývá na spodní polovině šedě, hnědě až černavě šupinkatý, na bázi s 1-3 prstencovými zónami. Křehká pochva se brzo rozpadá na bradavky a vločky vytvářející často neúplné kroužky. Roste vzácně pod listnáči i jehličnany od června do října. Český název je také muchomůrka strupkatá.
Někteří začínající houbaři si pletou některé muchomůrky s bedlami, v příštím díle si povíme o bedlách.
Text, foto: Dalibor Marounek, Muchomůrka šupinatá – foto: J. Laštůvka
Použitá literatura: Encyklopedie hub a lišejníků – Vladimír Antonín, Academia 2006
Předcházející články:
Letní houby – muchomůrky – 1. díl 
Letní houby – muchomůrky – 2. díl
Další články z naší školy začínajícího houbaře: Jarní houby Letní houby
Fotogalerie:
a z nabídky vyberete možnost Once nebo Always kliknutím na příslušné tlačítko. Pokud se následně stránka neobnoví automaticky, můžete ji obnovit kliknutím na následující odkaz. Děkujeme za pochopení.