V létě nezbyl prostor na některé jedlé druhy, které by neměly chybět v našem seriálu o houbách. K velmi oblíbeným letním houbám patří například lišky, které jsou velmi známé a houbaři často sbírané. Lišek je však více druhů, tak se s nimi teď pojďme seznámit.
K nejznámějším patří liška obecná – Cantharellus cibarius. Klobouk má až 70 mm velký, v mládí mírně sklenutý, potom plochý, nakonec nálevkovitě prohloubený s laločnatě zvlněným okrajem, lysý, matný žloutkově žlutý, v dospělosti blednoucí. Na spodní straně má nejprve vystouplé žilky, později výrazné a nízké tlusté lišty vidličnatě větvené a spojené příčnými žilkami, daleko sbíhající se na třeň, jsou žloutkově žluté.
Třeň je válcovitý, později dolů zúžený, pevný, plný, žlutý. Dužnina je bělavá až nažloutlá, tvrdá, masitá, má příjemnou kořenitou vůni a chuť.
Roste hojně ve skupinách v jehličnatých, hlavně borových lesích, najdeme ji však i v lesích listnatých. Objevuje se už od května do listopadu.
V kuchyni je uznávaná odpradávna jako kvalitní a opravdu skvělá houba vhodná k nejrůznější úpravě. Má výhodu, že nebývá nikdy červivá, nevýhodou je, že se špatně suší a po usušení je velmi tuhá. Dobře se osvědčila povařená, pak vyuzená, následně naložená do oleje s kořením.
Při přípravě pokrmů z lišek pamatujte, že je velmi tuhá a dosti těžko stravitelná. Je také předmětem světového obchodu s houbami, dobře snáší přepravu, nečervivý. Ročně se jí prodá 150-200 tun. Hlavním odběratel je Evropa v čele s Francií, kde je vysoce ceněná.
Lišce obecné je velmi podobná liška bledá – Cantharellus pallens. Je mohutnější, bělavá až nažloutlá a roste od června do října v listnatých a smíšených lesích. Využití stejné, jako u lišky obecné.
Nezkušený houbař si lišku bledou může splést za lištičku pomerančovou – Hygropohoropsis aurantiaca, ta je menší, oranžově zbarvená a má především nízké husté lupeny, řádně vyvinuté a ne jenom lišty. Je jedlá, ale nedobrá.
Roste hojně od června do listopadu v jehličnatých lesích na rozkládajícím se dřevě listnáčů.
Lišce obecné je velmi podobná i liška ametystová – Cantharellus amethysteus. Má nafialovělý a od středu šupinkatý klobouk.
Roste vzácně pod listnáči od června do října. Je to sice jedlá houba, ale poměrně vzácná, proto ji raději netrháme, ale chráníme.
Další druh liška Friesova – Cantharellus friesii je dokonce v Červeném seznamu uvedena jako zranitelný druh. Podobá se lišce obecné, je však drobnější, v mládí s oranžovým až růžově oranžovým, jemně otrubičnatým, kloboukem.
Roste vzácně pod listnáči na kyselých půdách od června do října. Je opět jedlá, ale tak vzácná, že ji raději necháme v lese.
Další dva druhy vyrůstají později a jsou si velmi podobné.
Liška nálevkovitá – Cantharellus tubaeformis, má klobouk nálevkovitý, na okraji laločnatý, kadeřavý, okrově šedý, šedohnědý. Lišty se sbíhají daleko na třeň a mají tvar tlustých , příčně spojených žilek, jsou šedé, šedohnědé. Třeň je nepravidelně, válcovitý, podélně stlačený, dutý, nahoře našedlý, jinde okrově žlutý. Dužnina tenká, špinavě žlutavá a má nevýraznou vůni i chuť.
Roste hojně v jehličnatých lesích, vzácněji i listnatých lesích od srpna do listopadu. Opět jedlý druh ,nevýhodou je málo masitá dužnina a její křehkost.
Dvojník, liška žlutavá – Cantharellus aurora, má spodní část klobouku (hymenofor) dlouho hladký, později jen jemně vrásčitý, složený z řídkých, příčně spojených žilek sbíhajících se na třeň, jsou zlatožluté, žlutě pomerančové, nikdy nejsou šedé nebo šedohnědé.
V Červeném seznamu je uvedena jako zranitelný druh, roste v horských a podhorských jehličnatých lesích na stinných vlhkých místech. Je jedlá.
Liška šedá – Cantharellus cinereus, roste nehojně v listnatých lesích od srpna do října. Klobouk je brzy hluboce nálevkovitý, šedohnědý, hymeniu je vrásčité, šedé a bíle ojíněné. Je také jedlá.
Liška kadeřová – Pseodocraterellus sinuosus, česky též stroček kadeřavý, má opět klobouk šedý až šedohnědý, hluboce nálevkovitý, zvlněný ,hymeniu je zpočátku hladké, následně radiálně vrásčité, šedé, později béžově okrové.
Roste nehojně v listnatých, především bukových lesích. Stroček je také jedlá houba.
K velmi zajímavému druhu patří liškovec spáleništní – Faerberia carbonaria, česky též liška spáleništní.
Roste na spáleništích v pozdním stadiu, kdy stanoviště obsazuje mech prutník stříbrný – Bryom argenteum, nebo ji najdeme ve společnosti mechu zkrutu vláhojevného – Funaria hygrometrica. V Červeném seznamu je tato houba uvedená jako ohrožený druh, proto i když je jedlá, raději ji ponecháme v lese.
Kriticky ohrožený druh je nejedlá lištička vonná – Hygrophoropsis morganii. Je podobná lištičce pomerančové, liší se masově až okrově růžovými plodnicemi a příjemnou vůní připomínající lesní jahody.
Roste vzácně na vápenitých půdách v jehličnatých i smíšených lesích. V Červeném seznamu je uvedená jako kriticky ohrožený druh, je známá pouze ze dvou lokalit v ČR.
Lišky, některé hřibovité houby a některé ryzce sbírali už naši předkové, ostatní houby byly pro ně prašivky. Na Slovensku se liškám říká, kuriátka, české lidové názvy jsou například kořátka, kurčata, kuřičky a další.
Text, foto: Dalibor Marounek, foto: liška ametystová, liška Friesova M. Kříž, liška šedá – Peter Meliš, lištička voňavá – J. Laštůvka
Použitá literatura: Encyklopedie hub a lišejníků – V. Antonín, Academia 2006, Velký atlas hub – P. Škubla, Priroda 2007.
Další články z naší školy začínajícího houbaře:
Jarní houby 
Letní houby Podzimní houby
Fotogalerie:
a z nabídky vyberete možnost Once nebo Always kliknutím na příslušné tlačítko. Pokud se následně stránka neobnoví automaticky, můžete ji obnovit kliknutím na následující odkaz. Děkujeme za pochopení.