Letní houby – pestřec a další kulovité a hlízovité druhy – 6. díl

V lesích se můžeme setkat s netypickými nadzemními kulovitými plodnicemi. Nejhojnější, pýchavkám a prášivkám podobné, jsou pestrce – Scleroderma. Nejčastější z nich je pak pestřec obecný – Scleroderma citrinum.

Pestřec obecný – Scleroderma citrinum, vytváří nepravidelné kulovité a hlízovité plodnice velké až 100 mm, na povrchu bradavčitě rozpukané, k zemi přirostlé svazkem myceliových provazců. Vnější okrovka tvrdá, rozpraskaná, žlutavá, okrová. Dužnina je uvnitř v mládí bílá, později fialově černá, nakonec se rozpadá na hnědý výtrusný prach. Stará plodnice na středu puká a tudy prach uvolňuje.

 

 

Pestřec roste hojně ve všech typech lesa od června do listopadu. Je jedovatý, ale v malém množství sušený a nadrcený se používá jako koření. Dužnina má silně kořeněnou a houbovou vůni, mladé tvrdé plodnice jsou uvnitř bílé nebo slabě namodralé. Nakrájí se na tenké plátky, usuší a následně rozdrtí na prášek, kterým se koření polévky či omáčky. Používá se zkrátka všude tam, kde chceme zvýraznit chuť.

K vzácnějším patří pestřec hnědý – Scleroderma fuscum, s plodnicemi velkými až 30 mm, jež jsou téměř hladké, na omak kožovité, tmavohnědé. Okrovka je na řezu červená, růst od června do října, v listnatém i jehličnatém lese.

 

 

Pestrců roste v ČR více druhů, všechny jsou jedovaté (způsobují žaludeční potíže), budeme si proto pamatovat, že použití v kuchyni je možné jen v malém množství jako koření.

A jako koření se používá také jedlý kořenovec žlutavý – Rhyzopogon obtextus, rostoucí od července do října nejčastěji v písčitých borech. Plodnice jsou většinou hlízovité, částečně ponořené v zemi, špinavě žluté, hnědé obalené tenkými černými nebo hnědými myceliovými provazci. Dužnina je komůrkovitá, v mládí bílá, ve stáří olivově hnědá. Pokud jsou plodnice uvnitř bílé, používají se nakrájené na plátky jako koření do omáček nebo polévek.

 

 

Kořenovců je také více druhů. Všechny jsou jedlé -můžeme narazit na dobře určitelný kořenovec načervenalý- Rhizopogon roseolus , kterému po poranění, nebo stářím červená okrovka. Roste od června do října na písčitých půdách.

 

 

Rod černoušek-Melanogaster další kulovité a hlíznaté houby, rostoucí nejčastěji v listnatých lesích, je také zastoupen několika druhy, které lze stoprocentně určit jen pod mikroskopem. Nejhojnější je černoušek Broomeův – Melanogaster broomeanus. Polopodzemní plodnice jsou velké až 40 mm, většinou hlízovité, s tvrdou žlutohnědou okrovkou. Na řezu je plodnice komůrkatá s bílými stěnami, vyplněná černou hmotou, která je ve stáří mazlavá a nepříjemně páchne. Nejedlý druh rostoucí nehojně od května do září, nejčastěji na vápenitých půdách, jak v lesích, tak mimo les – nejčastěji pod listnáči.

 

 

Mozaiku nebo tlačenku připomíná rozkrojená plodnice měcháče písečného – Pisolithus arhizus. Plodnice až 110 mm velká je kulovitého nebo hruškovitého tvaru, často se sterilní stopkou až 80 mm ukrytou v zemi. Okrovka je v mládí okrově žlutá, později tmavohnědá. Na řezu jsou u mladých plodnic viditelné bělavé, žluté až žlutohnědé pecičky, které se stářím mění v černohnědý až červenohnědý výtrusný prach. V mládí se plátky měcháče používají v malém množství jako koření, ve větším množství mohou způsobit žaludeční potíže. Rostou nehojně na výslunných, suchých místech pod borovicemi na chudých písčitých půdách od května do října. Měcháč se dříve používal i barvířství, především k barvení kůží, obsahuje totiž olivově žlutý pigment. Je to jediný zástupce rodu, více druhů měcháčů není.

 

 

Drobné bílé kuličky pod zemí, v době zralosti zčásti vyčnívající nad zem, tvoří loupavky- Hysterangium. Na území naší republiky roste více druhů a stoprocentní určení je možné jen pod mikroskopem. Nejhojnější, loupavka výběžkatá – Hysterangium stoloniferum, tvoří kulaté plodnice až 30 mm velké, na bázi s tuhým myceliovým kořínkem, nejprve bílé, později červenavé, nažloutlé. Na řezu plodnice je pružná komůrkatá dužnina. Nejprve modravá, později šedohnědá s rozvětveným želatinózním sloupkem.

 

 

Roste od května do října v listnatých lesích na humózních vápenitých půdách. Všechny loupavky jsou nejedlé. Loupavky patří do řádu hadovkotvarých hub. Nejznámější z nich je hadovka smrdutá – Phallus impudicus, která upozorní v lese na dálku mrtvolným zápachem. Plodnice jsou v mládí vejčité, o rozměru až 60 mm, bílé nebo našedlé s kořínkovitým, provázkovitým podhoubím. Pod okrovkou je rosolovitá vrstva, v níž je uložen zárodek dospělé plodnice. Vejce je na omak měkké.

 

 

Zárodek brzy protrhne okrovku a velmi rychle vyroste bílý, dutý, pórovitý nosič, na vrcholu s jamkatým, kuželovitým, nebo zvoncovitým kloboukem pokrytým zeleným slizem, který páchne po zdechlině. Páchnoucí sliz obsahuje výtrusy, nepříjemný zápach láká mouchy, které pak výtrusy roznášejí. Ve stadiu vejce je hadovka jedlá, odstraní se bílá okrovka, sliz plodnice se nakrájí na plátky a obaluje. Chutí připomíná ryby. Roste hojně od května do listopadu převážně v listnatých lesích.

 

 

Hadovka smrdutá má svého dvojníka, je jím vzácná hadovka valčická – Phallus hadriani. Vejce je však růžovo fialové, fialové a dospělá plodnice páchne chemicky, podobně jako čisticí prostředek Savo.

 

 

Roste vzácně v teplých oblastech na písčitých půdách, v lese i mimo les v době od května do září. Je zařazena v Červeném seznamu jako téměř ohrožený druh. Plodnice jsou poměrně mohutné, až 150 mm vysoké, nepravidelně hlízovité špinavě jsou bílé až nahnědlé vytváří jedlý bělolanýž obecný-Choiromyces meandriformis. Plodnice se vyvíjejí pod povrchem půdy, někdy část plodnice vyčnívá ze země. Na řezu je dužnina chrupavčitá, našedle mramorovaná tvrdá. Dužnina bez výrazné vůně ve stáří však páchne nepříjemně myšinou. Mladé plodnice lze upravit nakrájené na plátky opečené na sádle nebo slanině, nebo použít jako koření. Roste nehojně od června do října na hlinitopísčitých půdách.

 

 

Lanýže se u nás také vyskytují, ale velmi vzácně. K nejznámějším patří lanýž letní – Tuber aestivum. Plodnice najdeme až 100 mm pod zemí, vzácně vyčnívají ze země hlízovité, černé, na povrchu hustě pokryté rozpraskanými bradavkami ve tvaru jehlanů. Dužnina je tvrdá, v mládí bělavá, později hnědavá, protkaná bělavými žilkami s intenzivní vůní. Roste velmi vzácně na vápencových půdách, nejvíce pod buky, duby a habry od června do listopadu. Lanýž letní je chráněný, je zařazen podle vyhlášky č.395/92 Sb. do seznamu zvláště chráněných druhů hub.

 

 

Text a foto D. Marounek

Použité zdroje: Encyklopedie hub a lišejníků V. Antonín Academia 2006, Ottova encyklopedie hub L. Hagara Ottovo nakladatelství 2015

Fotogalerie: