Letní houby – klouzci a slizáci

Ke hřibovitým houbám patří i klouzci. Někdo je rád sbírá a konzumuje, někdo zatracuje pro jejich dost pracné zpracování v kuchyni. Klobouk většiny druhů klouzků je totiž pokrytý slizkou pokožkou, která bývá často znečištěna od jehličí a jiných rostlinných zbytků.

Pokožku klouzků je nejlépe sloupnout při sběru už v lese a domů si přinést krásně čisté houby, ušetříme si tak práci, v opačném případě se nalepí na lepkavý povrch ještě více špíny a čištění bude o to pracnější.

Někdo klouzky neloupe vůbec, povrch jen otře vlhkým hadříkem nebo houbičkou, což také není na závadu, protože pokožka klobouku je také jedlá, mimochodem všechny druhů klouzků jsou jedlé.

Nejznámější je klouzek obecný – Suillus luteus, za příznivých podmínek se objevuje po deštích už v květnu a roste až do října. Roste hojně ve skupinách pod borovicemi, které mají dvě jehlice ve svazečku, nejčastěji pod borovicí lesní – Pinus sylvestris.

Klobouk má většinou čokoládově hnědý, za vlhka silně lepkavý, za sucha lesklý, pokožka klobouku jde velmi dobře sloupnout. Póry jsou žluté, ve stáří až okrově žluté, třeň je válcovitý, bělavý až žlutý, v mládí je spojen třeň s kloboukem závojem, který se brzy roztrhá a vytváří na třeni hnědofialový prsten.

Patří k nejchutnějším druhům klouzků, má příjemnou chuť a v kuchyni je všestranně použitelný. Mladé plodnice lze nakládat do octového nálevu, zde je však lepší pokožku z klobouku stáhnout, nálev by byl příliš slizský.

Klouzek obecný se sbírá hojně a má i lidové názvy jako loupák, máselník, máselka, smetánka, podborůvka a další.

Velmi podobný je klouzek zrnitý – Suillus granulatus, opět roste pod borovicemi, které mají dvě jehlice ve svazečku, má však klobouk zbarvený okrově oranžově až hnědookrově a třeň bez prstenu. Třeň je světle žlutý, pokrytý drobnými kapičkami, které jsou nejprve bělavé, později načervenalé a nakonec zasychají v podobě hnědých zrníček.

Doba růstu je od června do října. Lidové názvy jsou například klouzek ovčí, podmásník zrnitý, másník, podmásník a další.

Klouzku zrnitému je velmi podobný nehojný klouzek žíhaný – Suillus collinatus, který se liší žíhaným povrchem klobouku a narůžovělým zbarvením mycelia na bázi třeně. Vyrůstá nejvíce pod borovicí černou – Pinus nigra a to od července do října.

Poslední běžný druh rostoucí pod borovicemi (Pinus), je klouzek kravský – Suillus bovinus, ten roste od června do října v početných skupinách nejčastěji pod borovicí lesní – Pinus sylvestris.

Klobouk je zbarvený okrově oranžově, nebývá tak slizský jako předešlé druhy a jeho pokožka jde i špatně sloupnout. Dužnina je tuhá, pružná a po uvaření má fialovou barvu. Je jedlý, ale není příliš kvalitní, nejlépe se hodí do směsí, pár plodnic a mladé plodnice lze zavařovat do octového nálevu. Lidové názvy jsou husí pupek, kravinec, plička, švec a další.

Pod modříny (Larix) rostou další druhy klouzků. Nejznámější je klouzek sličný – Suillus grevillei, je zbarvený oranžově, žlutě až hnědě oranžově, třeň má také žlutý, pokrytý jemnými, rezavě nahnědlými zrníčky, v mládí je spojený s kloboukem závojem, který se brzy trhá a zanechává na třeni prsten, podobně jako u klouzka obecného.

Jde o jeden z nejchutnějších klouzků, který nebývá tak často červivý, jako klouzek obecný a zrnitý, v kuchyni je všestranně použitelný. Roste hojně od června do listopadu.

Další druh tvořící mykorhizu s modříny je klouzek slizský – Suillus viscidus, klobouk je šedavě bělavý, šedý až šedohnědý, póry jsou šedé, na otlačených místech tmavnou, třeň je našedlý, pokrytý hnědými zrníčky s prstenem, dužnina je měkká a chuť slabě nakyslá. Je jedlý, ale horší kvality.

Třetí druh rostoucí pod modříny je vzácný klouzek tridentský – Suillus tridentinus. Klobouk má žlutooranžový, oranžový, hnědooranžový, radiálně žíhaný, někdy až s hnědými šupinkami. Póry jsou žlutooranžové, poměrně velké, třeň je v mládí spojený s kloboukem závojem, který se brzy trhá a zanechává na třeni prsten, zbarvený je žlutě až naoranžověle.

Je jedlý, ale neměl by se sbírat, v Červeném seznamu je uveden jako ohrožený druh a jeho nálezy by se měly hlásit mykologickým pracovištím. Roste vzácně od června do října.

Pod borovicemi, které mají pět jehlic ve svazečku, nejčastěji pod borovicí vejmutovkou – Pinus strobus, roste klouzek bílý – Suillus placidus. Klobouk má zbarvený bělavě až šedobělavě, póry jsou bělavě nažloutlé, třeň je bílý, pokrytý vínově červenými až nafialovělými kapičkami. Jedlý druh, ovšem horší kvality. Jeho dužnina je příliš měkká, nejlépe využijeme jen pár plodnic do směsí.

Další vzácný klouzek roste pod douglaskou tisolistou – Pseudotsuga menziesii, jehličnan, jehož domovinou je Severní Amerika a u nás se také místy v našich lesích vyskytuje. Jde o klouzek douglasový – Suillus lakei. Klobouk má pokrytý červenohnědou až hnědou plstí, která se trhá na malé šupinky, póry jsou žluté, zlatožluté. Třeň je v mládí s kloboukem spojený závojem, který se časem opět trhá a zanechává na třeni prsten, zbarvený je žlutě, je pokrytý jemnými hnědými zrníčky.

Roste velmi vzácně pod douglaskou a v červeném seznamu je uveden jako ohrožený druh, jeho nálezy by se měly oznámit mykologickým pracovištím. Roste od června do listopadu.

Mezi chráněné druhy podle vyhlášky č.395/92 sb. patří klouzek žlutavý – Suillus flavidus.

Klobouk má špinavě žlutý, žlutohnědý a roste na podmáčených stanovištích pod borovicemi s dvěma jehlicemi ve svazečku, pod borovicí lesní – Pinus sylvestris, borovicí blatkou – Pinus sylvestris a v horských polohách pod borovicí klečí – Pinus mugo. Nálezy by se měly oznámit mykologickým pracovištím.

Slizáci

Slizský a lepkavý klobouk mají také slizáci. Na rozdíl od klouzků ovšem nemají póry, ale lupeny. Rod obsahuje 5 druhů, které se vyskytují na našem území a všechny jsou jedlé.

Nejhojnější je slizák lepkavý – Chroogomphus rutilus, rostoucí od června do října nejčastěji pod borovicí lesní, často se s ním můžete setkat při sběru klouzků obecných nebo zrnitých. Klobouk je kuželovitý až vyklenutý se širokým tupým hrbolkem, měďově červenavý až hnědooranžový lupeny, velmi řídké, v mládí žlutooranžové, ve stáří špinavě fialové až černohnědé. Dužnina je žlutá s nevýraznou vůní i chutí.

Jedná se o chutný druh houby všestranně použitelný v kuchyni. Dužnina se při vaření zbarvuje do fialova a při sušení do vínově červené, což není na závadu.

Druhý hojný druh slizáků je slizák mazlavý – Gomphidius glutinosus. Roste od srpna do listopadu ve smrčinách. Klobouk má mírně vyklenutý, později na středu vmáčklý, za vlhka výrazně slizský, fialově šedý, šedohnědý až čokoládově hnědý, lupeny jsou bílé, řídké, v mládí zakryté slizovitou blankou, později našedlé, ve stáří černající.

V kuchyni všestranně použitelný před kuchyňskou úpravou, je dobré stáhnout jeho slizkou pokožku klobouku.

Slizák růžový – Gomphidius roseus, roste nehojně až vzácně v borových lesích, méně často smrkových, od července do října. Klobouk má v mládí polokulovitý, později až plochý, mírně slizský, růžový až šedorůžový, lupeny jsou řídké, bělavé, ve stáří šednoucí. Lupeny zakrývá v mládí závoj, který se brzy trhá a na bílém třeni vytváří prsten.

Je jedlý, ale pro svoji vzácnost ho raději chráníme. Na Slovensku patří mezi chráněné druhy a za jeho sběr hrozí pokuta.

Slizáky nejde zaměnit za žádný jiný druh, lepkavý až slizský klobouk, řídké lupeny, naučit se je poznat je jednoduché a můžeme tak obohatit náš koš v lese o další jedlý druh. V příštím díle si uvedeme nejchutnější holubinky.

Text i foto: D. Marounek, foto – klouzek žlutavý – M. Kříž

Použitá literatura: Hřibovité houby – J. Šutara, M. Mikšík, V. Janda – Academia 2009, Atlas tržních a jedovatých hub – M. Smotlacha, J. Malý – SZN 1986

Předcházející články:

Letní houby – první hřibovité houby – 1.díl

Letní houby – chráněné, ohrožené a vzácné hřiby – 2.díl

Letní houby – chráněné, ohrožené a vzácné hřiby – 3.díl

Letní houby – hřib smrkový a další jedlé a nejedlé hřiby – 4. díl

Letní houby – méně běžné druhy hřibů – 5. díl

Letní houby – křemenáče a kozáci

Další články z naší školy začínajícího houbaře: Jarní houby

Fotogalerie: