Letní houby – Jedovaté vláknice, závojenky, čechratky

Kromě jedovatých muchomůrek, s kterými už jsme se již seznámili, rostou v létě i jiné jedovaté druhy. Patří sem například vláknice. Tento poměrně početný rod většinou drobných hub s výrazně vláknitým kloboukem a třeňěm pro praktické houbaře nemá význam. Je zastoupen jen jedovatými a nejedlými druhy. Ovšem i jedovaté druhy hub je však důležité znát!

Ve 3. kapitole jarních hub jsme se už seznámili se smrtelně jedovatou vláknicí začervenalou – Inocybe erubescens, nyní se podíváme na další jedovaté vláknice. Od června do prosince hojně vyrůstá vláknice zemní – Inocybe geophylla, která vytváří dvě formy – bílou a fialovou. Klobouk je široký až 35 mm, zvoncovitý nebo kuželovitý, na středu s hrbolkem bělavý nebo fialový. Lupeny jsou šedobílé, později až okrově hnědé. Dužnina má spermatický zápach a svíravou chuť.

 

 

Roste hojně ve všech typech lesa, ale i parcích, hájích atd. Podle zápachu dobře určitelný druh.

 

 

Vláknice kuželovitá – Inocybe rimosa, starší název vláknice rozpraskaná, roste na stejných stanovištích jako vláknice zemní od června do září. Klobouk má široký až 70 mm, kuželovitý, později až plochý, s výrazným hrbolem na středu. Je okrový, žlutohnědý, často rozpraskaný na okraji, lupeny v mládí bílé, později olivově hnědé. Dužnina má spermatický zápach a nahořklou chuť.

 

 

Vláknice Godeyova-Inocybe godeyi je také hojnější a snadno určitelný druh. Klobouk je široký až 60 mm, v dospělosti sklenutý, na středu často s hrbolkem nebo bez něj, na okraji popraskaný, vláknitý, hlínově žlutý často načervenalý. Lupeny jsou barvy hlínově žluté, po poranění a stářím červenají. Dužnina má opět spermatický zápach, roste na vápencovém podloží od června do listopadu pod listnáči.

 

 

Vápenité podloží má ráda také vzácná vláknice jurská – Inocybe adaeguata. Klobouk je široký až 80 mm, kuželovitý, později plochý, paprsčitě vláknitý. Je barvy červenohnědé, lupeny žlutohnědé, ve stáří okrově hnědé. Dužnina ve třeni po omaku červená a má nepříjemnou nakyslou vůni. Roste od června do října v listnatých lesích, je vzácná a zařazená v Červeném seznamu jako ohrožený druh. Na našem území roste kolem 100 druhů vláknic, ale pro praktické houbaře jsou bez užitku, jak bylo řečeno na začátku: jsou jedovaté nebo nejedlé, vyvolávají většinou muskarinové otravy.

 

 

Podobně jsou na tom závojenky, jedlých druhů je zde minimum. V části “Jarní houby” jsme se seznámili s jedlou závojenkou podtrnkou a závojenkou sadovkou. Tyto dva druhy patří ze závojenek k nejsbíranějším. V jarní části byla zmínka i o jedovatých závojenkách, kterými jsou závojenka olovová a závojenka jarní. Od června do listopadu vyrůstá v listnatých lesích jedovatá závojenka hnědošedavá – Entoloma lividoalbum. Klobouk je v mládí široký až 120 mm, zvoncovitý, později sklenutý s nízkým tupým hrbolem, barvy šedohnědé, za sucha světlejší, šedý. Lupeny bělavé, nakonec růžově hnědé, dužnina masitá, bílá, s moučnou vůní. Roste pod listnáči, nejčastěji pod duby a buky. Závojenka hnědošedavá je pěkná statná houba, a vzhledem k tomu, že roste až do listopadu, nezkušený houbař ji může zaměnit za některý druh čirůvky nebo za jiný podzimní druh. Zde je důležité vědět, že všechny závojenky mají později bělavé lupeny růžové, masové – od výtrusného prachu. To je jejich důležitý poznávací závojenky. Čirůvky mají lupeny bílé, nažloutlé, našedlé či fialové.

 

 

K jedovatým druhům patří už zmiňovaná závojenka olovová – Entoloma sinuatum, zde je podrobnější popis: klobouk je široký až 150 mm, v mládí polokulovitý s podvinutým okrajem. Později je již sklenutý s tupým hrbolem, hedvábně lesklý, bělavý, šedožlutavý až šedohnědavý. Lupeny jsou husté, v mládí bílé, později masově narůžovělé až krémově růžové, u klobouku vykrojené. Třeň vysoký až 150 mm, válcovitý až kyjovitý, ve stáří dutý, bělavý až žlutavý. Dužnina má moučnou vůni, ale nepříjemnou chuť. Roste nehojně od června do září v teplejších listnatých lesích a stromořadích na hrázích rybníků. Nezkušený houbař ji může zaměnit v září za rostoucí bílé jedlé čirůvky nebo strmělky. Závojenek roste na našem území kolem 90 druhů a určení některých druhů je možné jen pod mikroskopem zkušeným mykologem. My si budeme pamatovat růžové lupeny u závojenek a to, že sbíráme jen jarní druhy – závojenku podtrnku a sadovku. Čechratka podvinutá – Paxillus involutus, byla ve starých atlasech uváděné jako jedlá gulášová houba, později nejedlá, a nejnovější výzkumy ukázaly, že je jedovatá. K prvním hromadným otravám došlo v Polsku. V posledních letech bylo zjištěno, že houba obsahuje nejedovatý antigen, který reaguje s obdobnými skupinami na povrchu červených krvinek, čímž dochází k jejich rozpadu, těžkému poškození a následnému úmrtí osoby, která ji požila.

 

 

Klobouk je široký až 150 mm, dlouho s nápadně podvinutým okrajem, dospělosti rozprostřený, na středu vmáčklý. Na okraji je stále podvinutý, plstnatý, hnědý, hnědavý až žlutohnědý. Po poranění je pak tmavohnědě skvrnitý, lupeny široce připojené, sbíhavé na třeň, světle žluté, později rezavě hnědé. Třeň je vysoký až 70 mm, válcovitý, světle hnědý, na otlačených místech hnědnoucí. Dužnina je nažloutlá, na řezu hnědo červenající, vůně příjemná houbová, chuť nakyslá svíravá. Roste velmi hojně ve všech typech lesa, ale i v parcích, alejích a křovinách od června do listopadu.

 

 

Čechratka podvinutá má i svého dvojníka, čechratku olšovou – Paxillus rubicundulus, která se rovněž k jídlu nedoporučuje. Roste jen pod olšemi na vlhkých místech, kolem potoků a řek od června do listopadu.

 

 

Čechratice černohuňatá – Tapinella atrotomentosa, je také velmi podobná čechratce podvinuté. Starší název byl čechratka černohuňatá, a rovněž je uváděna jako jedlá. Dnes je označena jako nejedlá, vyrůstá od června do listopadu na pařezech a tlejícím dřevě, nejčastěji borovic a smrků. Dobře poznatelný druh podle sametového, černohnědého bočního třeně.

 

 

A jedna zajímavost na závěr, první kdo podlehl na otravu čechratkou podvinutou, byl v roce 1944 německý mykolog Julius Schafer. Ten 17 dní po požití čechratky podvinuté zemřel na selhání ledvin.

 

Text i foto: D. Marounek, foto závojenka olovová: M. Kříž

Použité zdroje – Ottova encyklopedie hub; Ottovo nakladatelství 2015, Encyklopedie hub a lišejníků – 2006; Academia, Velký atlas hub Pavol Škubla; Priroda 2007, internet

Fotogalerie: