Letní houby – pýchavky a prášivky

Pýchavky jsou pozemní houby, plodnice mají kulovité, hruškovité nebo kyjovité. Plodnice většinou v mládí na řezu bílé, ve stáří ztmavnou a rozpadnou se na prach obsahující kulovité výtrusy. Výtrusný prach se také rozprašuje po otevření zralé vnitřní okrovky malým otvorem na středu plodnice. V mládí, pokud jsou bílé a tuhé, jsou všechny jedlé.

Rostou většinou na travnatých stanovištích mimo les ale i v listnatých a jehličnatých lesích. Nejznámější a nejvyhledávanější je pýchavka obrovská – Langermannia gigantea, česky též nazývaná vatovec obrovský.

Plodnice má kulovité až 60 cm v průměru, výjimečně až 1 m, v mládí je celá bílá, těžká až několik kg, později je okrovka ve stáří žlutavá až nahnědlá. Prvě ve stáří plodnice praská a okrovka se odlupuje, bílý vnitřek plodnice žloutne, hnědne a rozpadá se na vatovité kusy.

 

 

V mládí, když je vnitřek plodnice čistě bílý, příjemně voní a chutná, upravuje se pýchavka obrovská v kuchyni jako řízek. Oloupe se, pokožka (okrovka) nakrájí na plátky 1-2 cm silné a obalí v trojobalu jako řízek, je to výborná pochoutka teplá podávaná s bramborem a tatarskou omáčkou nemá chybu.

Pýchavka obrovská roste od června do září na místech bohatých na dusík, hojně na pastvinách, loukách, zahradách, okrajích lesů a cest, často v kopřivách. Největší exemplář byl nalezen na Liberecku měřil v průměru 216 cm a vážil 20,8 kg.

 

 

Dalším hojně sbíraným druhem je pýchavka obecná – Lycoperdon perlatum. Plodnice má bílé kulovité s válcovitou stopkou až 80 mm, hustě pokryté kuželovitými bradavkami a ostny, které snadno opadávají. Roste hojně od června do listopadu v jehličnatých i listnatých lesích i mimo les. Mladé bílé plodnice se používají v kuchyni do směsí nebo samotné upravené jako mozeček s vejci.

 

 

Další chutná a hojná je pýchavka palicovitá – Handkea excipuliformis. Plodnice kyjovité, palicovité, připomínající tvarem žárovku, až 120 mm vysoké s opadavými jemnými zrníčky a osténky, bílé, našedlé, ve stáří nahnědlé.

Bílé plodnice lze nakrájet na plátky a obalit jako řízek, upravit jako mozeček, nebo do směsí. Roste velmi hojně od července do října v listnatých i jehličnatých lesích na travnatých místech mimo les.

 

 

Na sušších travnatých místech a na okrajích jehličnatých lesů se můžeme setkat s poměrně mohutnou pýchavkou dlabanou- Handkea utriformis, česky též plešivka dlabaná. Plodnice až 150 mm, kulovité, později káčovité, na středu stlačené až uťaté, poličkovitě rozpraskané, bílé, později okrové, nakonec šedohnědé, směrem k bázi řasnatě stažené. V době zralosti se rozpadá až na spodní miskovitou část, která zůstává na místě a můžeme ji nalézt i příští rok, když vyrostou na stejném místě nové plodnice.

Roste od června do října, je jedlá, použitelná jako předcházející druhy.

 

 

Na rozkládajících se pařezech a dřevě listnáčů a jehličnanů roste hojně pýchavka hruškovitá – Lycoperdon pyriforme. Plodnice jsou většinou hruškovité, často nepravidelné, zrnité až jemně bradavčité, bílé, později žlutohnědé veliké až 70 mm. Roste od června do listopadu, též jedlá.

 

 

Plodnice hruškovité až káčovité vytváří pýchavka čokoládová – Lycoperdon molle, jsou zbarveny krémově až světle hnědě s jemnými šedohnědými ostny, veliké až 70 mm.

Roste hojně v listnatých i jehličnatých lesích, méně často na otevřených travnatých stanovištích, od června do listopadu.

 

 

Hnědá až černohnědá s černohnědými ostny a zrníčky je pýchavka horská – Lycoperdon nigrescens. Velikost až 60 mm, roste hojně od června do listopadu na kyselých půdách v jehličnatých lesích.

 

 

Pýchavka huňatá – Lycoperdon umbrinum, je velmi podobná pýchavce horské, je pokrytá žlutohnědými až 1 mm dlouhými ostny, ale mezi ostny nejsou zrníčka jako u pýchavky horské, roste rovněž  na kyselých půdách pod smrky ve vyšších polohách od července do října.

 

 

Dlouhé ostny až 3-5 mm má nápadná pýchavka ježatá – Lycoperdon echinatum, plodnice až 80 mm, kulovité až hruškovité s hnědými ostny, které opadají a po jejich opadání zůstávají patrné drobné jamky (areoly).

Roste nehojně od června do listopadu převážně v bučinách.

 

 

I mezi pýchavkami jsou vzácné druhy, které jsou uvedené v Červeném seznamu, patří sem krásná pýchavka závojová – Lycoperdon mammiforme, má bílé až nahnědlé, často i nafialovělé hruškovité plodnice s drobnými ostny, na kterých jsou vatovité útržky.

Tato pýchavka patří k nejkrásnějším z celého rodu pýchavek. Roste vzácně v dubových a dubohabrových lesích od července do října, v Červeném seznamu je uvedena jako ohrožený druh.

 

 

Na otevřených, suchých a vyhřátých stanovištích (stepích, úhorech) roste vzácná pýchavka bělostná – Calvatia candida, česky též plešivka bělostná candida. Plodnice až 50 mm, stlačeně kulovité, hladké, bílé, později hnědavé s výrazným myceliovým provazcem (kořínkem), ve stáří odpadá okrovka po malých částech.

Roste od dubna do prosince v Červeném seznamu uvedena jako ohrožený druh.

 

 

K řádu pýchavkotvarých hub patří i prášivky – Bovista vytváří většinou menší plodnice a nejčastěji rostou na travnatých výslunných místech, pastvinách, písčitých půdách, suchých stanovištích, objevují se nejčastěji pár dnů po deštích. V mládí, podobně jako pýchavky, když jsou uvnitř bílé, jsou jedlé. K nejhojnějším patří prášivka letní – Bovista aestivalis, hojně rostoucí od června do října na písčitých a suchých stanovištích.

 

 

Prášivka černavá – Bovista nigrescens, dává přednost loukám, pastvinám, růst kolem cest vzácněji i v lesích. Roste od června do října.

 

 

K zajímavým pýchavkovitým druhům patří i popelnička stlačená – Vascellum pratense, starší český název pýchavka stlačená.

Roste hojně na otevřených stanovištích, pastvinách, loukách od června do října. Na řezu je viditelná blanka oddělující bílý, následně olivově šedý teřich od sterilní části.

Prášivky i popelnička jsou rovněž jedlé, ale pro kuchyňské využití nemají praktický význam, jedná se o velmi malé plodnice, někdy jen 10-30 mm velké. Prášivky měli však své využití v lidové medicíně, výtrusy zralých plodnic se používaly jako zásyp na krvavějící rány, nejčastěji se využívala prášivka černavá. Z písemných záznamů vyplývá, že výtrusný prach z prášivek se používal ještě v druhé polovině 20. století v Německu v okolí Bavorského lesa, jako zásyp na krvavějící rány a hemeroidy, jako pudr na nos a dětský zásyp s vynikajícími účinky.

Jako velmi účinný prostředek na hnisající rány je známá jezevčí mast. Do jezevčího sádla se vmíchal výtrusný prach z prášivek. V období druhé světové války používali bulharští partyzáni výtrusný prach z pýchavek jako polní prostředek proti infekcím a krvácení, prach se sypal rovnou do otevřených ran. V lidovém léčitelství se dlouho používala i pýchavka obrovská jako prostředek k zastavení krvácení a léčbu močových cest. Z pýchavky obecné se připravovala tinktura proti kožním vyrážkám, střevním katarům astmatu, bušení srdce.

Text, foto: Dalibor Marounek, foto – pýchavka ježatá – Martin Kříž

Použitá literatura: Encyklopedie hub a lišejníků – V. Antonín, Academia 2006, Houby – Česká encyklopedie – Reader s Digest, 2003

Další články z naší školy začínajícího houbaře:

Jarní houby Letní houby Podzimní houby

Fotogalerie: