Drastické hubnutí, zkušenosti z první ruky!

Přes facebook jsme objevili blog slečny Kamči Hrbáčové, který nás velmi zaujal (http://zrzunka.blogspot.cz/2013/04/dinnervecere.html), a tak jsme ji poprosili o pár řádek povídání o její zkušenosti s drastickým hubnutím a vším, co s tím souviselo. Poslala nám tyto řádky, které neupravené zveřejňujeme …

Napsala mi jedna slečna, že ji zajímají problémy s drastickým hubnutím a věci s tím související. Tak jsme se spolu trochu rozepsaly a vznikl z toho „rozhovor”. Jsem hrozně ráda za takovou zkušenost a že můžu být nápomocná okolí.

Lola Nezkusilová je dlouho mou věrnou čtenářkou na mém blogu a zajímalo ji, jak jsem se stravovala, když jsem drasticky hubla. Zajímal jí příklad jídelníčků, jaké cvičení jsem dělala. Upozornila, abych neměla strach, že mě nechce napodobovat, ale že studuje psychologii na pedagogické fakultě, a vybrala si toto téma do své práce a ráda by měla zahrnutý i konkrétní případ.

Níže uvedené povídání je tedy součást Loliny práce, nic není staženo z internetu!

Z prvu jsem se zděsila, proč to všechno chce vědět, napadlo mě, že je to jen nějaká další bláznivka, co chce zhubnout…

Odepsala jsem ji: “Nejprve bych chtěla říct, že jsem si celou dobu myslela, jak to správně dělám ono jsem to správně dělala, jenže pak jsem viděla, že mi hubnout jde a chtěla jsem víc… A to už byl extrém.

Můj den vypadal asi takhle: ráno po probuzení 50 (ne-li více) výskoků s nohami nad pas, potom snídaně (kolem 5:30), to mohla být tak jedna houska a kus ovoce, pak jsem posilovala, pak pelášila na autobus a jela do školy, ve škole jsem jedla v 9:40 podobně jako snídani a pak až v půl třetí oběd ze školní jídelny. O přestávky jsem chodila cvičit na záchod. (Haha.) Pak jsem si řekla, že přece nebudu čekat na autobus na zastávce téměř u školy, ale projdu se.. Tak jsem denně chodívala navíc cca čtyři kilometry na nejvzdálenější zastávku. Přijela jsem domů a zase různě poskakovala apod. Poslední jídlo jsem měla kolem sedmý, a vydatný večeře to rozhodně nebyly, mnohdy jen jogurt…”

Dál se ptala, proč mi nejvíce vadilo bříško, proč právě tahle partie? Či mě cvičení bavilo nebo to byl spíš chtíč dosáhnout “ideálu”?

V poslední době se setkala s typem, kdy dívky věděly, že právě snídaně startuje metabolismus, a tak se nejvíce najedly právě ráno a pak už nic nejedly, tak Lolu zajímalo, jak to vidím já. Taky jí zajímalo, jak cvičím a jím teď, abych postavu udržela a jestli mám stále někdy problémy s jídlem nebo se svým vzhledem.
“Budu ráda, když se mi rozepíšeš o tom, co jsi cítila, jak ti bylo, jak je ti teď, co se ti honilo a honí hlavou.”

Samozřejmě byla Lola natolik slušná a do každého e-mailu napsala, že mě do odpovědí nenutí a ať se rozepíšu pouze, jestli chci.

Odepsala jsem: “Ono to náročné bylo když se na to s odstupem dívám. V tu chvíli mi přišlo vše OK. Cvičeního bylo opravdu dost, cvičila jsem i když sem přišla od přítele v jedenáct večer.. Nejhorší na tom bylo, že o tom mamka vůbec nevěděla, tudíž s tím nemohla nic dělat… Věřím, že kdyby to věděla, nedošlo by to tak daleko.

Bříško jsem nikdy neměla tlusté, věděla jsem to, ale nebylo ani ploché a já ho takové prostě chtěla! Když nestačilo posilování, musela jsem hnout i s jídelníčkem. Ovšem jak jsem přibrala, tak ho mám zase zpátky ale už se to snažím tolik neřešit! Jsem ženská, má mě být za co chytnout, ne?!
Cvičení mě bavilo, ale už to byla taková rutina prostě jsem to dělala, protože jsem to tak měla “v plánu”.
Snídaně by měla být rozhodně největším jídlem ale jistěže je kravina, aby byla i jediným jídlem dne.
Ano, BMI už mám díkybohu v normě ale postavu si zatím neudržuju, furt žeru jak prase. (Haha.) Nějak to nejde zastavit…
Cvičím teď challenge a občas si dám nějaký workout ale jinak to moc nehrotím. Jím každý dvě až tři hoďky, furt bych ale řekla, že je to spíš přibírací než udržovací. A hlavně už si chodím i přidávat což při “hubnutí” nebylo možné! Ach ta má pitomá hlava, mezi jídly jsem si prostě nedala ani drobeček…
Jídlo mě teď trápí tím, jak už jsem psala, že mi nejde zastavit jíst velké porce, ale zkusím to kompenzovat tím cvičením a až uvidím, že jsem nějaká víc kulatější, snad to utnu na váhu se moc zaměřovat nemůžu, protože svaly jsou přecijen těžší.
Předtím jsem se cítila všelijak, jen jsem nebyla šťastná.. Byla jsem pořád hrozně nervózní, na všechny jsem křičela, rozbrečela mě sebemenší prkotina, s nikým jsem se nebavila.. Ale líbilo se mi mé břicho a to bylo v tu chvíli hlavní! Teď je mi naopak moc dobře, okolí si všímá, že se víc směju, víc komunikuju všechno jde tak nějak snáz. Do hlavy si snažím natloukávat, že ženskou má být za co chytnout a že jsem prostě hezčí! “

Prý mám pevnou vůli a odhodlání, jsem taková “malá” bojovnice. A udělala jsem Lole chuť na guláš.

Ptala se zaměřovala-li jsem se spíš na posilování či aerobní aktivity? Jiné dívky uváděly spíš to posilování, aby zabránily zbytečnému povolení kůže.
Další otázkou bylo, doplňovala-li jsem po cvičení alespoň živiny? Bílkoviny a cukry, třeba ovocem? A jestli mě nyní cvičení baví?
“Už jak píšeš na svůj blog, přijde mi, že budeš milá, energická a optimistická holka, věřím, že je to velký obrat, jen tak dál! “

Odepsala jsem: “Bojovnice, to já jsem! Jen to s tou vůlí nevidím tak horce už, hodně si toho “díky” přibírání dovolím, to jsem předtím nedělala… Ta kontrola mi trošku chybí.
A o guláši mi nemluv! Vnukla jsi mi nápad, že bych si jej mohla zkusit uvařit. Docela výzva ale!
Jako jiné dívky jsem taky spíš posilovala ale kardio které jsem dělala bylo taky posilovací, ty skoky nad pas nejsou jen tak.
Po cvičení jsem živiny rozhodně nedoplňovala… Říkala jsem si, že čím dýl po cvíču nebudu jíst, tím víc budou svaly pracovat. To je kravina co?? Ale už jsem se poučila a teď po docvičení krásně papkám!
Cvičení mě baví a hlavně už se do toho nenutím jdu když chci, není to povinností.
A energetická a optimistická se snažím být! A jde mi to čím dál líp, děkuju za podporu.”

Lola napsala, že výzvy jsou od toho, abychom je pokořili, takže směle do vaření! A že jsem alespoň jedna z mála, která je ochotná na otázky odpovídat, některé případy si raději vymýšlely nebo se na to v polovině vykašlaly, ale že já naštěstí umím i některé věci podrobněji popsat, a že se semnou dobře pracuje a ať děkuji sobě, těm, kteří mi pomohli a především tělu.

Lola rozhovor použije k přednáškám pro ostatní studenty, což mě dostala do kolen. Výsledek mi pak prý ukáže, takže se o něj určo podělím!
Ptala se, jestli jsem mamče poděkovala, jak jsem brala a beru přibírání, co jsem dělala za chyby, jestli jsem lhala a předstírala…

Odepsala jsem: “Jistěže jsem mamče poděkovala ikdyž jsem ji ze začátku spíš proklínala.
Pro mě bylo přibírání ze začátku opravdu strašné, byla jsem zvyklá na své malé porce a hlavně všechno podle řádu, nebo jak to napsat. A najednou jsem mohla všechno? To mi hlava nebrala…
Ten první měsíc byl asi nejhorší, bylo mi furt zle, protože jsem měla žaludek fakt zcvrklý. Ale postupem času se to zlepšovalo a jídlo jsem si začala užívat.

Chybama bylo to, že jsem místo plnohodnotného jídla jedla strašně moc zeleniny, která mě sice naplnila, ale co se energie týče.. moc mi ji nedala. Další chybou byla úchylka, že jsem prostě nesnědla nic nezdravého. Teď si říkáš “co je nezdravé?”. Pro mě to byla i omáčka, kterou mamka uvařila a zahustila ji… Nejedla jsem nic, co vařila ona. Teď už její jídlo normálně jím, už jím i ochucené jogurty, sním i vánočku. Minule jsem měla kupovanou roládu, knedlíky. Pohodička.
Ale na druhou stranu.. nikdy jsem nelhala ani nic nepředstírala. Co jsem si nandala, to jsem snědla. Dávání jídla do ponožek či podprsenky u mě fakt nebylo!
Nejdůležitější je, aby si nemocní uvědomili, jak si tím ubližují a chtěli začít něco dělat když si nepřipustí, že jsou nemocní, nemá cenu s nimi o tom diskutovat.”

Ptala se, jestli jsem si hrála tu hru na přibírání, kdy se tvářím, že přibírám, ale ve skutečnosti jím stejně nebo jen ‘o gram’ více? Pochválila mě za férové jezení, i přes mizerné pocity. A ptala se co třeba přílohy? (chléb, pečivo, těstoviny, rýže atd.) “Vím, že spousta dívek má strach právě ze sacharidů, protože se nejvíc ukládají, především na bříšku.”

Odepsala jsem: “Hrou bych to určitě nenazvala ale jistě jsem při první snaze přibrat mohla přidat daleko víc, pořádně jsem zamakala až po té výhružce s léčebnou. To byla teprve změna porcí!
Mizerně jsem se cítila, to jo..
S přílohala jsem neměla nikdy problém jedla jsem je vždycky. Ale bílému pečivu se vyhýbám do teď, a vyhýbat se mu budu i nadále, celozrnné mi chutná prostě víc.”

Lola odepsala: “Ono bílé pečivo všeobecně člověku nic nedá, jen energii, to celozrnné má alespoň vitamíny a minerály. “
A dál se ptala, co na to můj přítel? Jak ten na všechno reagoval?

Odepsala jsem: “Nebýt přítele, tak jsem se asi utopila v depresích. Neměl to semnou lehké ale. Věčně poslouchat, jak jsem nešťastná, jak mě nebaví žít. Teď se tomu směju, ale tenkrát jsem spíš furt brečela.
Je na intru a vídáme se jen o víkendy, takže tím to bylo těžší. Ale nevzdali jsme se.
Teď je za mě rád, a je i rád, za mých osm kilo nahoře konečně mě má za co chytat! Ikdyž s postavou předtím problémy extra neměl, líbila se mu.”

Prý alespoň vím, že je to “ten pravý” že je prý moc pěkné vidět, že je takto oddaný, má mě rád a neměl problém se “přizpůsobit” čemukoli. A že je láska mocná čarodějka a co já vím, když o “tom pravém” občas pochybuji.

Myslí si, že zveřejnění rozhovoru ve formě článku bude přínosné ostatním, a také dívence, které se snaží pomoci, prý mě zná a má mě jako velký vzor a že prý byla nadšená, když jí řekla, že spolu komunikujeme.

Rozhovor bude přínosný i podle mě, tak snad se prokoušete až na konec a zanecháte nějaký pěkný komentář!

Poznámka redakce

Můžete reagovat u nás na facebooku, nebo přímo na blogu slečny Hrbáčové: http://zrzunka.

blogspot.cz/2013/03/interview.html.