Dlouhá cesta

Letošní bohatá nadílka sněhu mi připoměla jednu příhodu z dětství.

Narodila jsem se na vesnici, doma jsme chovali prase a vždycky v zimě se prase zabíjelo. Po zabíjačce se část masa a část špeku nakládalo na uzení. Z masa, boku a špeku se nakrájely pěkné rovné kousky, kterým se říkalo „ŠRŮTKY“. Šrůtka masa nebo slaniny musela být dobře ukrojená, nesměly z ní nikde koukat žádné cancourky nebo nějaké kousky. Pak se oloupal česnek a ten se spolu se solí roztloukl v hmoždíři. Připravená směs se poctivě vmasírovala do kusů masa a špeku. Všechny šrůtky se naskládaly do dřevěného sudu předem čistě vymytého. Maso se skládalo tak aby mezi jednotlivými kusy nezůstal žádný vzduch, to by se maso kazilo. Nahoru se položila dřevěná deska a zatížila se kamenem. Nechalo se to několik týdnů naložené ale každý týden se maso přeložilo. Bylo to pro kontrolu a protože při obracení se to lépe proleželo. Když bylo maso uležené odebral se jeden kousek ze kterého se v neděli udělaly řízky a ostatní se odvezlo k místnímu uzenáři který nám maso vyudil.

Tenkrát mi bylo asi devět roků a dědovi nebylo dobře a tak pro vyuzené maso poslal mne a moji o rok mladší sestru. Sněhu bylo asi tak jako letos, tak jsme vzaly sáně, na ně jsme postavily velký koš se dvěma uchy a jely jsme pro uzené do sousední vesnice, necelé 2 kilometry daleko. Na zpáteční cestě se ztrhla vánice, že jsme málem neviděly na cestu. Díky té vánici se tma dostavila daleko dřív než v jiné dny a cesta nám trvala mnohem déle než obvykle. Doma už o nás měli strach a děda i přes všechny obtíže které měl se začal oblékat, že nás půjde hledat. Naštěstí jsme se dostaly domů v pořádku ještě než se stačil děda dooblékat. Všichni společně jsme ochutnali ještě vlažné uzené a ta chuť překonala všechen strach mých prarodičů i námahu kterou jsme se sestrou musely překonat.

Všechno dobře dopadlo nic se nám nestalo a maso jsme v pořádku dopravili domů.

Tak to byla jedna z mých vzpomínek vyvolaných letošní sněhovou nadílkou. Mějte se hezky a dobrý den.

Maruš