I když je tato houba jedlá, existují houby opravdu podstatně chutnější. Její výhodou je však růst i za sucha, někdy bývá jediný jedlý druh, který v lese objevíme za velkých veder, když je les úplně suchý.
Latinsky: Amanita spissa
Jedlá ………………. Muchomůrka šedivka je jedlý druh houby, který se kvalitou ovšem nevyrovná muchomůrce růžovce. Její výhodou je růst i za sucha, někdy bývá jediný jedlý druh, který v lese objevíme za velkých veder, když je les úplně suchý.
Dobrá je opečená přírodně na sádle, jen osolená, okmínovaná, pár plodnic dáváme do směsí a polévek. Nevýhodou je její příliš křehká dužnina.
Doba výskytu: červenec až listopad
Roste velmi hojně ve všech typech lesa, nejvíce ve smrčinách a to i za sucha.
Klobouk až 150 mm, v mládí kulovitý, později sklenutý až plochý, šedý nebo šedohnědý, vzácně čistě bílý, hustě pokrytý většinou bělavými nepravidelnými zbytky plachetky, ale může být i lysý, okraj hladký, nerýhovaný. Lupeny v mládí zakryté plachetkou, husté, bílé, volné.
Třeň až 130 mm, válcovitý, bílý, našedlý, dolů zvolna ztluštělý, zakončený kuželovitou hlízou s jedním nebo dvěma kruhy bradavek (zbytky plachetky). Prsten obvykle mohutný, na svrchní straně zřetelně rýhovaný. Dužnina bílá, neměnná, chuť mírná, pach po syrových bramborách. Někdy se rozlišuje var. valida s rýhovaným okrajem klobouku a s dužninou po poranění a na řezu hnědnoucí a var. excelsa s hluboce kořenujícím třeněm bez hlízy.
Možná záměna:
Jedovatá muchomůrka tygrovaná (Amanita panterina), ta má prsten nerýhovaný a na bázi hlízu obalenou pochvou, nad níž bývá několik úzkých prstenců obvykle 1-2. Jedovatá, muchomůrka porfyrová (Amanita porphyria), roste většinou v podhorských smrčinách, má fialové tóny na klobouku i na třeni, hlíza je obalená pochvou a prsten na třeni je splihlý šedofialový, nerýhovaný.
Autor textu i fotografie: Dalibor Marounek
Fotogalerie:
