Bedly jsou mezi houbaři oblíbené houby. Málo kdo ví, že jsou však mezi nimi druhy prudce jedovaté, obsahující jedy jakonapříklad muchomůrka zelená (Amanita phalloides). Celý rod obsahuje přes 80 druhů hub, některé jsou opravdu mohutné, jiné měří sotva pár centimetrů.
K nejznámějším a také k nejmohutnějším houbám patří bedla vysoká – Macrolepiota procera. Klobouk je v mládí uzavřený, polokulovitý, celá plodnice v mládí připomíná mohutnou paličku na buben, později je klobouk nízce sklenutý až plochý, na středu s výrazným hrbolkem pokrytý celý výraznými šedohnědými šupinami. Dosahuje velikosti až 300 mm. Lupeny jsou husté, vysoké, v mládí zakryté závojem, u třeně odsedlé, bílé později bělavé.
Třeň je válcovitý, vysoký až 400 mm, na bázi výrazně hlízovitý a v horní části s mohutným posuvným prstenem. Na šedohnědém podkladu je třeň výrazně šupinkatý, v mládí vatovitě vycpaný, později dutý, dřevnatý. Dužnina je v klobouku měkká, ve třeni vláknitá až dřevnatá, bílá, má příjemnou chuť i vůni.
Roste od července do října v prosvětlených listnatých i jehličnatých lesích. V kuchyni se nečastěji upravují klobouky obalené jako řízek, mladé, uzavřené klobouky lze plnit masem a zapékat. Tato bedla nejde sušit. Někteří houbaři suší však třeně, které rozdrtí na houbový prášek a používají pak k ochucení polévek a omáček.
Velmi podobná bedle vysoké je bedla červenající – Macrolepiota rachodes. Liší se menšími plodnicemi a také bělavým a hladkým třeněm. Lupeny a třeň po otlačení a dužnina na řezu ihned oranžově až hnědě červenají.
Roste na stejných stanovištích jako bedla vysoká a to od července do listopadu.
Velmi podobná je podezřelá a nebezpečná bedla červenající zahradní – Macrolepiota rachodes var. hortensis, která vyrůstá v sadech, na zahradách v kompostech, parcích, hřbitovech a půdách bohatých na humus a živiny. Liší se velkou odsedlou hlízou a svým výskytem.
Způsobila už několik otrav, které jsou řazeny do kategorie gastrointestinální otravy. Tyto otravy se projevují lokálním podrážděním až zánětem sliznic trávicího ústrojí. Většina těchto otrav se projevuje už po 3 hodinách křečovitými až kolikovitými bolestmi břicha, zvracením a průjmy. Většina těchto otrav má nepříjemný průběh, ale obvykle po 2 dnech končí s dobrým koncem, bez trvalých následků. Chceme-li se vyvarovat nepříjemností, bedlu červenající sbíráme pouze v lese. Někdy se u této houby uvádí i název bedla česká zahradní nebo bedla zahradní.
Foto nahoře i dole: Bedla červenající zahradní – Macrolepiota rachodes var. hortensis
Jedlá bedla Konradova – Macrolepiota konradii, se podobá bedle vysoké, liší se menšími plodnicemi a šupiny jsou pouze na středu, na okraji chybí. Roste opět v prosvětlených lesích, nejčastěji listnatých, v trávě a opadu od července do listopadu.
V jehličnatých lesích bohatých na humus se můžeme setkat s jedlou bedlou dívčí – Macrolepiota puellaris. Jedná se o menší druh, klobouk je až 100 mm velký, na bělavém podkladě soustředně střechovitě pokrytý odstávajícími bílými, v dospělosti hnědnoucími, šupinami. Roste na trávnicích, pastvinách a travnatých plochách.
Vyrůstá od července do září jako jedlá bedla zardělá – Leucoagaricus leucothites. Ta moc bedlu nepřipomíná, spíše pečárku (žampion). Její klobouk je bílý, bez šupin, na středu s hnědým nádechem. Lupeny jsou bílé, v dospělosti narůžovělé, třeň na bázi ztloustlý, v dospělosti dutý, v horní části s bílým prstenem.
Od pečárek dobře rozlišitelná lupeny. Všechny pečárky mají v mládí lupeny růžové nebo šedé, v dospělosti čokoládově hnědé.
Nahoře: Bedla dívčí – Macrolepiota puellaris, dole: Bedla zardělá – Leucoagaricus leucothites
Na podobných stanovištích, jako výše uvedené bedly, roste nejedlá bedla hranostajová – Lepiota erminea, česky též bedla bílá. Vytváří menší plodnice, prsten na třeni je bíle plstnatý až vločkatý, prsten je bílý, roztrhaně vláknitý a brzy mizí. Vyrůstá od července do září a dává přednost teplejším stanovištím.
K nejjedovatějším druhům bedel patří právě drobné druhy, například prudce jedovatá je bedla kaštanová – Lepiota castanea.
Klobouk je až 35 mm velký, v mládí tupě kuželovitý, později ploše rozložený s tupým hrbolem, ve stáří se zvednutým okrajem na okrově žlutém až oranžově okrovém povrchu jsou černohnědé, přitisklé šupinky. Lupeny jsou krémově žluté, nakonec okrově žluté. Třeň je krémově okrový s oranžovým nádechem, pod vláknitou prstencovou zónou červenohnědě vláknitě skvrnitý.
Nahoře: Bedla kaštanová – Lepiota castanea, dole: Bedla hřebenitá – Lepiota cristata
K malým a velmi jedovatým bedlám patří také například bedla hřebenitá – Lepiota cristata, bedla klamavá – Lepiota pseudohelveola, bedla hnědočervenavá – Lepiota brunneoincarnata a další druhy.
Proto pozor! Malé druhy bedel nesbíráme, způsobují cyklopeptidové a cytotoxické otravy podobně, jako některé druhy muchomůrek.
Z větších plodnic pak stojí za zmínku jedovatá bedla ostrošupinná – Lepiota aspera. Klobouk až 120 mm, v mládí zvoncovitý, později ploše rozložený, masitý, pokrytý soustřednými černavě hnědými odstávajícími špičatými, ve stáří opadávajícími bradavkami. Třen až 80 mm, válcovitý, na bázi hlízovitě rozšířený, bělavý, naspodu hnědě vláknitý, s širokým bílým blanitým převislým prstenem.
Z bedlami se můžete setkat přímo doma, často vyrůstá v květináčích a ve sklenících bedla cibulkotřenná – Leucocoprinus birnbaumii, česky též bedla žlutá, nebo také bělohnojník sírožlutý a bělohnojník žlutý. Jedná se o drobnou houbičku, klobouk je zářivě sírově žlutý, třeň jemně šupinkatý, též sírově žlutý se žlutým prstenem a samozřejmě jde o nejedlý druh.
Na závěr se seznámíme z jednou z nejkrásnějších hub našich lesů, která je často ozdobou mykologických výstav. Jedná se o bedlovnici zlatou – Phaeolepiota aurea. Tento vzácný druh roste od srpna do září na stanovištích bohatých na dusík, většinou v kopřivách při okrajích cest v lesích a parcích.
Klobouk až 200 mm, v mládí polokulovitý až zvoncovitý, později vyklenutý, mírně vrásčitý, jemně zrnitě šupinkatý, zlatožlutý až skořicově hnědý. Lupeny jsou krémové, později okrové až rezavě žluté. Třeň až 150 mm, válcovitý, žlutavě okrový, na bázi kyjovitě ztloustlý s velkým zrnitým výrazným prstenem.
Jedna z nejkrásnějších hub naší přírody, která potěší oko každého milovníka přírody.
Foto nahoře i dole: Bedlovnice zlatá – Phaeolepiota aurea
V příštím díle si povíme o pečárkách (žampionech).
Text a foto: Dalibor Marounek, Foto: Bedla kaštanová, hřebenitá, dívčí – Martin Kříž, Bedla červenající zahradní – Jiří Laštůvka
Použitá literatura: Velký atlas hub – Pavol Škubla, Priroda 2007, Encyklopedie hub a lišejníků – Vladimír Antonín, Academia 2006
Předcházející články:
Letní houby – muchomůrky – 1. díl 
Letní houby – muchomůrky – 2. díl
Letní houby – muchomůrky – 3. díl
Další články z naší školy začínajícího houbaře: Jarní houby Letní houby
Kotrče, kuřátka, kuřátečka, kuřince a krásnorůžek
Letní houby – hřib smrkový a další jedlé a nejedlé hřiby – 4. díl
Fotogalerie:
a z nabídky vyberete možnost Once nebo Always kliknutím na příslušné tlačítko. Pokud se následně stránka neobnoví automaticky, můžete ji obnovit kliknutím na následující odkaz. Děkujeme za pochopení.