Jarní houby – šťavnatky, ucháče a jedovaté druhy – 2. díl

Les se na jaře probouzí pomalu, první čerstvé jarní jedlé, ale i nejedlé houby v lese můžeme, při mírné zimě, najít již koncem března. Mezi ty nejčasnější patří například jedlá houba, které doba výskytu dokonce dala i jméno šťavnatka březnovka …

Šťavnatka březnovka – Hygrophorus marzuolus

Kdyby se tato houba jmenovala dubnovka, také by to bylo přiléhavé, protože hlavní doba jejího růstu je duben. Šťavnatka březnovka byla před několika desítkami let tržní houbou, mohli jsme se s ní běžně setkávat v obchodech a byla také evidovaná v kodexu tržních hub. Dnes je zařazena v Červeném seznamu hub jako ohrožený druh a na její výskyt by měla být upozorněna mykologická pracoviště.

 

 

Dříve byla prakticky všude, v okolí Prahy, Polabí, Posázaví, Brdech … Dnes, vlivem nepříznivých civilizačních faktorů na naše lesy, nenávratně mizí. Velkoplošná těžba dřeva, použití těžké mechanizace, klimatické výkyvy, emise v ovzduší … Její hledání je umění, plodnice se utvářejí pod povrchem a než vykouknou na povrch, jen lehce nadzvednou substrát, poznat, ve kterém kopečku houba je, není snadné, na povrchu se objevují až dospělé plodnice.

Štavnatky rostou nejčastěji v borových lesích, smrčinách, borových lesích s buky v silné vrstvě opadu, často v početných skupinách, jsou umazané od země a lesního substrátu. Její lidové názvy jsou tedy přiláhavé; uhelka, cikánka.

Ucháče

Kolem tlejících, nejčastěji smrkových pařezů, často pod borovicemi, lípami, duby i na tlejících kmenech na vyhřátých místech, se už koncem března, nejhojněji však v dubnu a květnu objevuje ucháč obrovský – Gyromitra gigas, který byl donedávna považován za jedlý druh houby. Dnes se řadí spíše do kategorie podezřelých nebo jedovatých hub.

Plodnice jsou mohutné, klobouk až 15 cm, je tvořen mozkovitými nepravidelnými laloky, třeň je bílý, dutý, klobouk žlutohnědý, okrově žlutý, celá plodnice je dutá. V některých starších publikacích je uváděn jako jedlý, když je řádně povařen, nejméně 20 minut a voda vylita. Ucháč obsahuje jed gyromitrin ovšem v menším množství než jedovatý ucháč obecný – Gyromitra esculenta.

 

 

Přesto, že je ucháč obrovský sbírán, je nutné upozornit, že byly zaznamenány otravy i tímto druhem. V současné době se nedoporučuje sběr a konzumace žádného druhu ucháče! Smrtelně až prudce jedovatý ucháč obecný – Gyromitra esculenta vytváří menší plodnice, klobouk má opět mozkovitě zprohýbaný, laločnatý, kaštanově hnědý až tmavohnědý. Roste nejčastěji pod borovicemi na písčité půdě, ale také tam, kde se v lese zpracovává dřevo na hromadě pilin, dřevním odpadu a tlející kůře.

 

 

Další jarní houbou je ucháč svazčitý – Gyromitra fastigiata, ten roste vzácně na vápenitých půdách v teplejších oblastech v listnatých a smíšených lesích. V Červeném seznamu je veden jako ohrožený druh, nálezy by se měli hlásit mykologickým pracovištím.

Další ucháč, který se u nás vyskytuje, je nehojný ucháč čepcovitý – Gyromitra infula, který ovšem roste v podzimních měsících. Klobouk je tvořen 2 až 4 nepravidelnými, mělce hrbolatými až zvrásněnými cípy zbarvenými načervenale, okrově hnědě. Roste nehojně v jehličnatých i smíšených lesích na holé půdě nebo tlejícím dřevu.

 

 

Jak bylo zmíněno na začátku článku, ucháče se v poslední době k jídlu nedoporučují, způsobují gyromitrinové a monometylhydrazinové otravy, jedovatá látka gyromitrin se sice tepelnou úpravou hub rozkládá, ale otravy byly pozorovány i po opakovaném převaření ucháčů a vylití vody. V lidském těle se gyromitrin rozkládá na monometylhydrazin, který je také toxický. Otravy se projevují třetí až pátý den, křečemi, krvácením, poruchami vědomí, někdy až se smrtelným koncem.

Další jarní jedovaté houby

Další prudce jedovatý druh je závojenka jarní – Entoloma vernum, ta se vyskytuje na okrajích všech typů lesů, často na prosluněných stanovištích, ale i na loukách podél cest, prostě všude tam, kde najdeme dobře prosvětlená místa. Většinou roste v menších skupinkách, plodnice jsou celkem drobné, kolem 60 mm, klobouk je v mládí výrazně zvoncovitý, později plochý s výrazným hrbolkem, zbarvený šedohnědě, hnědě až černohnědě. Lupeny jsou nejprve světle našedlé až hnědošedé, ve stáří růžové jako u všech druhů závojenek, což je dobrý poznávací znak. Laik může zaměnit závojenku jarní za některý druh špiček, nebo penízovek, či nejedlých helmovek, ty však nemají růžové lupeny. Následky otravy se objevují už velmi brzo po pozření pokrmů, otrava se projevuje průjmy, zvracením, sliněním a pocením, u těžších případů dochází i k poškození ledvin.

 

 

Posledním smrtelně jedovatým druhem, který se vyskytuje někdy už v květnu, kdy je hlavní doba růstu čirůvky májovky, je vláknice začervenalá – Inocybe erubescens. Ve starších atlasech se můžeme setkat s názvem vláknice Patouillardova – Inocybe patouillardii, je pojmenovaná po francouzském lékaři, botanikovi a mykologovi N. T. Patouillardovi. Vláknice začervenalá je ovšem výstižnější název.

Tento smrtelně jedovatý druh roste už od května v listnatých lesích, hájích ale i v parcích a sadech, nejčastěji na vápencovém podloží, pod listnáči, nejčastěji pod duby, lípami, habry a buky. Klobouk je v mládí kuželovitý, zvoncovitý s podvinutým okrajem, později plochý, na středu s hrbolem, bělavý, krémový až okrově načervenalý, v dospělosti hedvábně vrostle vláknitý, ve stáří obvykle paprsčitě rozpraskaný, se zvednutým okrajem. Lupeny má v mládí krémově bílé, později olivově šedohnědé. Třeň válcovitý, v mládí bílý, později bledě okrový, stářím intenzivně červenající. Dužnina je bílá, u starších plodnic na řezu červená s mírnou chutí a slabě ovocnou vůní. Celá plodnice po otlačení a stářím výrazně červená. Vláknici začervenalou by se měl naučit rozlišovat od čirůvky májovky každý houbař, který se vydá v květnu na májovky!

 

 

Májovky mají výraznou moučně vůni a plodnice nikdy nečervenají, chuť je příjemná, moučná, lupeny bělavé, později krémové, což jsou důležité rozlišovací znaky, jak poznat bezpečně oba druhy, protože často vyrůstá čirůvka májovka a vláknice začervenalá na jednom stanovišti.

 

Vláknice začervenalá obsahuje velké množství toxinu muskarinu a způsobuje muskarinové otravy. Muskarin je termostabilní sloučenina, což znamená, že se tepelnou úpravou nerozkládá. Příznaky se projevují už 30 minut po jídle, výrazné pocení, kolikové bolesti břicha, průjmy, zvracení, dýchavičnost, poruchy rovnováhy, snížený krevní tlak a nakonec plicní edém a kóma. Léčba může být účinná, pokud se včas stanoví správná diagnóza a podává se jako protijed atropin, který může zastavit další účinky otravy. Smrtelná dávka pro dospělého člověka 40-50 g čerstvých hub.

Příště čirůvky májovky, destice a kališníky.

 

Autor: Dalibor Marounek, Foto: Dalibor Marounek, Martin Kříž

Použitá literatura: Velký atlas hub – Pavol Škubla, Příroda 2007, Jarní houby – Michal Mikšík, Grada 2013, Atlas tržních a jedovatých hub – M. Smotlacha, J. Malý, SZN 1986.

 

Další články na téma jarní houby:

Jarní houby – smržovité 1.díl

Jarní houby – májovky, podtrnky, sadovky, tmavobělky – 3. díl

Jarní houby – destice, kališníky a chřapáče – 4.díl

Jarní houby – Sírovec, choroše, opěnky, třepenitka – 5. díl

Jarní houby – štítovky, křehutky, hnojníky – 6.díl

Jarní houby – špičky, polničky, slzečníky – 7.díl

Fotogalerie: