Květen neboli máj, nejkrásnější jarní měsíc, kdy v přírodě pomalu vše začíná kvést a příroda se po zimě probudila naplno. Jeho jméno nese i jedna z nejchutnějších hub, čirůvka májovka – Calocybe gambosa …
Čirůvka májovka
Hlavní měsíc růstu májovky je květen, ale objevuje se už v dubnu a doba růstu končí v červnu. Vyskytuje se na travnatých místech, loukách, pastvinách, okrajích listnatých lesů, sadech a parcích. V lese by jste ji hledali marně.
Klobouk až 100 mm, tlustě masitý, bílý, krémově bílý, žemlový okrový, vzácněji sytě žlutý. Masitá dužnina má příjemnou chuť a voní po čerstvé mouce. Její užití v kuchyni je mnohostranné, výborná je smetanová omáčka z májovek, která patří k nejlepším společně s omáčkou z hřibů. Výborná je také polévka z májovek! Jsou vhodné pod maso, do salátů, hodí se i ke konzervaci. Naopak nejsou vhodné na klasickou smaženici, pokrm je pak příliš aromatický.
Čirůvka májovka má i léčivé účinky, snižuje hladinu cukru v krvi a průvodní potíže při cukrovce. Při jejich sběru dáváme však pozor na záměnu se smrtelně jedovatou vláknicí začervenalou – Inocybe erubens, s níž jsme se seznámili v druhém dílu tohoto povídání o jarních houbách.
Ještě jednou, májovka nikdy nečervená, má nízké bílé lupeny a voní moučně a to právě vláknice začervenalá, voní slabě ovocně, její plodnice stářím nebo po omaku červenají a lupeny jsou v mládí krémově bělavé, v dospělosti šedožluté, ve stáří olivově nahnědlé až načervenalé.
Ve starších atlasech je uváděna také záměna za závojenku olovovou – Entoloma sinuatum, což je však málo pravděpodobné. Závojenka olovová roste od června do září a to vzácně v teplejších oblastech na vápenitých půdách v listnatých lesích, na hrázích rybníků, ve stromořadích. Klobouk plodnic je zbarvený šedožlutavě, šedohnědě, lupeny má v mládí bílé, později růžové, dužnina také voní moučně. U čirůvky májovky většinou už končí doba růstu, když závojenka začíná růst, i proto je dobré se s touto vzácnou jedovatou houbou také seznámit. Jak se říká, čert nikdy nespí!
Spíše však, v době růstu májovky, můžeme narazit na jedlou a výtečnou závojenku podtrnku – Entoloma clypeatum, která roste od března do konce května, někdy i počátkem června, opět mimo les v parcích, sadech, v křovinách na okrajích lesů, pod stromy a keři z čeledi růžokvětých mezi něž patří například jabloň, třešeň, švestka, hruška, trnka, hloh, šípek a další dřeviny této skupiny.
Klobouk až 100 mm, je v mládí kuželovitý, později rozložený s tupým hrbolkem zbarvený za sucha bledě plavě, šedohnědě, za vlhka bývá šedý, šedohnědý až hnědý.
Dužnina je bělavá, chuť i vůně moučně okurková, lupeny jsou řidší, v mládí bělavé, u dospělých plodnic masově růžové. Mezi houbaři, kteří ji sbírají, je ceněná časnou dobou výskytu a mnohostranným použitím v kuchyni. Je skvělá na omáčky, do polévek, hodí se pod maso, do směsí, lze ji kombinovat s těstovinami nebo rýží. Například houbové rizoto s touto houbou lze i konzervovat.
Nezkušený houbař jí může zaměnit za jedovatou závojenku jarní, (viz. Jarní houby – šťavnatky, ucháče a jedovaté druhy – 2. díl), která však roste v jehličnatých a listnatých lesích a nemá moučnou vůni. Lidové názvy jsou hloženka, podtrnka.
Velice podobná je jedlá závojenka sadovka – Entoloma sepium, ta má klobouk až 100 mm velký, v mládí kuželovitý, později ploše rozložený, uprostřed s malým hrbolkem. Je zbarvený špinavě bíle, šedobíle či našedle, její lupeny jsou v mládí bělavé, v dospělosti světle růžové.
Praktický houbař oba druhy nerozlišuje, tento druh roste také od března do června v sadech a zahradách pod švestkami a příbuznými kultivary rodu Prunus, ale i pod růžokvětými stromy a keři rodu Rossacea. Využití je stejné jako u závojenky podtrnky. V literutuře ji můžeme najít i pod názvem závojenka červenající, plotní, náspová.
Další jarní druh, který roste převážně mimo les a mezi praktickými houbaři je málo známý, je tmavobělka žlutavá – Melanoleuca cognata. Klobouk má až 100 mm velký, v dospělosti plochý, na středu obvykle s tupým hrbolem s podvinutým okrajem, zbarvený okrově hnědě, okrově rezavohnědě, za vlhka hnědě, obvykle s tmavším středem.
Lupeny jsou poměrně nízké, husté, krémové, béžové, okrové až hnědavé.
Roste hojně od dubna do června a to jednotlivě nebo v malých skupinkách, na pastvinách, trávnících, v parcích a zahradách, na okrajích listnatých i jehličnatých lesů, často na místech, kde se zpracovávalo dřevo. Dužnina má nasládlou až slabě nakyslou chuť a voní mírně slabě moučně. V kuchyni je opět všestranně využitelná, lze ji i nakládat do láku.
Zaměnit jí můžeme s jedlou tmavobělkou krátkonohou – Melanoleuca brevipes, která má krátký třeň, jen 50 mm, obvykle s hlízou na bázi, klobouk je ve stáří nálevkovitý, zbarvený béžově až šedě, je hnědý na středu, tmavší. Lupeny jsou světle krémové, později šedokrové. Roste nehojně jednotlivě, nebo ve skupinách na trávnících pastvinách, v zahradách a sadech, také podél cest nebo na kompostech. Její upotřebení v kuchyni je stejné jako u tmavobělky žlutavé.
V příštím díle budou slibované destice, chřapáče a kališníky.
Autor článku: Dalibor Marounek
Foto: Dalibor Marounek, závojenka podtrnka Martin Kříž, Použitá literatura: Jarní houby M. Mikšík Grada 2013, Velký atlas hub – V. Hagara, V. Antonín, J. Baier, Ottovo nakladatelství 2006
Související články:
Jarní houby – šťavnatky, ucháče a jedovaté druhy – 2. díl 
Jarní houby – destice, kališníky a chřapáče – 4.díl
Jarní houby – Sírovec, choroše, opěnky, třepenitka – 5. díl
Jarní houby – štítovky, křehutky, hnojníky – 6.díl
Jarní houby – špičky, polničky, slzečníky – 7.díl
Jarní houby – destice, kališníky a chřapáče – 4.díl
Jarní houby – sírovec, choroše, opěnky, třepenitka – 5. díl
Fotogalerie:
