Čirůvka zemní

Běžným druhem čirůvky, který lze nalézt na podzim ve velkém množství, je právě tato čirůvka zemní.

Latinsky: Tricholoma terreum

Jedovatá! ……………… Podle nejnovějších výzkumů z 2014 je zařazena mezi jedovaté druhy podobně jako čirůvka zélanka (přitom v minulosti byla v atlasech uváděna jako houba jedlá), protože bylo prokázáno, že po opakovaném požívání, či dlohodobé konzumaci může vyvolat rhabdomyolýzu – z kosterního svalstva se uvolňuje červené svalové barvivo, které ucpává ledvinové kanálky.

Doba výskytu: srpen až listopad, při teplé zimě roste prosinec i leden

Roste velmi hojně v jehličnatých lesích, zejména v borech.

Klobouk až 80 mm, zpočátku kuželovitý, zvoncově kuželovitý, později rozprostřený s nápadným tupým hrbolem, nejprve plstnatý, potom vláknitě šupinkatý, šedý, šedohnědý, hnědý nebo šedočernavý, ve stáří paprsčitě rozpraskaný.

Lupeny jsou středně husté, křehké, u třeně zoubkem vykrojené, v dospělosti s roztrhaným ostřím, v mládí bělavé, později popelavě našedlé. Třeň až 80 mm, válcovitý, křehký, někdy zakřivený, bělavý až našedlý, vláknitě až jemně šupinkatý. Dužnina je křehká, v klobouku našedlá, ve třeni bělavá, má zemitou a slabě zatuchlou vůni, nebo vůni připomínající pach syrových brambor a nevýraznou chuť.

Možná záměna:

Jedlá čirůvka havelka (Tricholoma portentosum), je mohutnější, má vrostle vláknitý klobouk bez šupin, nažloutlý třeň a oříškovou chuť dužniny. Jedlá čirůvka šedožemlová (Tricholoma scalpturatum), má bílou dužninu která žloutne moučnou vůni a lupeny ve stáří žloutnou. Jedlá čirůvka stříbrošedá (Tricholoma argyraceum), má ve stáří lupeny citronově nažloutlé a moučnou vůni.

Jedlá čirůvka vlnatá (Tricholoma gausapatum), má vlnatě plstnatý klobouk bez šupin a který je výrazně šedohnědý a modrošedým nádechem lupenů. Jedovatá čirůvka žíhaná (Tricholoma virgatum), ta má husté a tmavě tečkované lupeny a nahořkle palčivou chuť a roste zejména v podhorských smrčinách.

Autor textu i fotografií: Dalibor Marounek

 

Fotogalerie: