Šťovík – kyselá pochutina z louky

Kdo by ze starších ročníků nepamatoval, když, jako dítě, si na louce utrhl listy šťovíku, který pak žvýkal, měl totiž příjemnou, nakyslou chuť a pomáhal zahánět žízeň. Šťovík měl a stále má i další využití. Listy šťovíku například naše babičky používaly, pro svoji pikantní nakyslou chuť, do polévek, či salátů. Kromě toho, že dobře chutnal podporoval také chuť k jídlu. Jeho botanický název je šťovík luční – Rumex acetosa. Dříve byl používán i název kyseláč luční.

Rostlina je trvalka s přímou až 75 cm vysokou lodyhou, která vyrůstá z kulovitého kořene. Listy jsou dužnaté a mají proměnlivý tvar. Dolní, přízemní listy jsou kopinatě podlouhlé., 3x delší než širší na bázi, střelovité se špičatými odstálými laloky. Horní, lodyžní listy jsou kopinaté a mají střelovitou, poloobjímavou bázi. Řapíky listů jsou tuhé ve stáří načervenalé. V horní části se lodyha latovitě rozvětvuje do několika větví, na nichž vyrůstají drobné jednopohlavní květy sdružené do přeslenů s načervenalými kvítky.

Rostliny bývají dvoudomé i tzv. mnohomanželné. Kvetou v červnu až srpnu.

   

Svoje místo měl šťovík i v lidovém léčitelství. Pro velký obsah vitamínu C se používal proti kurdějím. Kašovité obklady z listů se používaly na léčbu lupénky, nebo se přikládaly při horečnatém onemocnění. Odvar z listů se využíval jako kloktadlo při aftech v ústech.

Dnes už se v lidovém léčitelství moc nevyužívá, jde o zastaralé způsoby léčby. Přítomná kyselina šťavelová se v organismu slučuje s vápníkem v nerozpustný oxalát vápenatý, který se usazuje ve formě kaménků v močových cestách a krom toho odčerpává z těla vápník.

Šťovík ve volné přírodě nalezneme na vlhčích loukách, na březích řek, potoků má rád živné, dusíkaté, neutrální až kyselé hlinité půdy. Kromě divokého šťovíku z přírody se objevuje na trhu zahradní kultivar šťovík krvavý – Rumex sanguineus, který lze pěstovat na zahrádce. Jeho listy připomínají mladé lístky červené řepy, jsou křehké a mají jemnější chuť.

   

Šťovík stojí v kuchyni za vyzkoušení. Jde o původní rostlinu rostoucí na našem území po staletí a je rozšířený po celé Evropě. V kuchyni lze lístky použít do polévek, salátů, pomazánek, různých omáček…

Oblíbená součást jarních detoxikačních kůr (odvodňuje a je močopudný). Přebytky listů z letní sklizně můžeme s úspěchem zamrazit na zimu.

   

Z prospěšných látek pro naše tělo, obsahuje vysoký obsah vitamínu C, z minerálních látek hořčík, železo, mangan, měď, dále flavonové glykosidy, kyselinu šťavelovou, četné antrachinové deriváty, podobně jako rebarbora. Jak se ale říká: „všeho mírou“, platí i u šťovíku! Při požívání většího množství šťovíku kyselina šťavelová může zhoršit schopnost organismu využít v těle vápník. Denní dávka by měla činit 30-50 g podle tělesné váhy.

Text i foto: D. M.

Fotogalerie: