Muchomůrka zelená

Bezkonkurenčně nejjedovatější houba rostoucí na našem území! Smrt dospělého člověka může způsobit i jediná plodnice!

Latinsky: Amanita phalloides

Jedovatá ……………….. Muchomůrka zelená je nejjedovatější druh hoby, který u nás roste, bezpodmínečně by ji měl znát každý houbař, její jedovatost krásně definoval český mykolog Národního muzea Albert Pilát – ,,Jed obsažený v muchomůrce zelené na špičku nože ½ gramu by otrávil 100000 myší, které by vytvořily řadu 18 km dlouhou, podle které by jsme šli 4 a půl hodiny vojenským krokem.

Doba výskytu: červenec až říjen

Roste velmi hojně v listnatých lesích, zejména pod duby, buky a habry, vzácně i pod jehličnany například pod borovice.

Plodnice jsou v mládí uzavřené do celkového obalu, který se později trhá, klobouk až 150 mm vyklenutě kuželovitý až plochý, vrostle radiálně vláknitý, olivově zelený, žlutozelený až hnědavě olivový, méně často bělavý až bílý, zbělená forma bývá nazývána var.

alba. Lupeny husté, trvale čistě bílé, volné, v mládí zakryté bílým závojem. Třeň až 150 mm, válcovitý, nahoře ztenčený, v mládí plný později vatovitě vycpaný až rourkovitě dutý, často příčně zelenavě žíhaný, bělavý našedlý až žlutavě zelenavý s jemnými přitisklými šupinkami.

Prsten je převislý, hladký, bělavý až žlutavý. Dole je třeň ukončený mohutnou kulovitou hlízou uzavřené ve volné, vysoké až 40 mm cípaté pochvě, která je bělavá, uvnitř zelenavá, často se nazývá kalich smrti. Dužnina trvale čistě bílá, pod pokožkou klobouku lehce naokrovělá neměnná, chuť lahodná, vůně nasládlá, v dospělosti pach syrových brambor.

Možná záměna:

Zbělená forma muchomůrka zelená var.

bílá (Amanita phaloides var.

alba), dále za bílé pečárky, která však nemají bílé lupeny a pochvu a za zelené druhy holubinek, které nemají prsten a pochvu.

Zajímavost:

Jediný člověk na světě, který přežil 3 dobrovolné otravy muchomůrkou zelenou je francouzský lékař P. A. Bastien. V roce 1974 snědl za asistence notáře více než 50 gramů muchomůrky zelené s kouskem chleba a jedním banánem. Po 6 hodinách ještě v bezpříznakové fázi odešel do nemocnice v Nancy, kde na něm aplikovali jeho vlastní postup léčení sestávající se z dezinfekce střev antibiotiky v intravenózním podávání velkých vitamínů C a pití sirupu s draslíkem. Doktor Bastien přežil, ale vedení nemocnice se od něj distancovalo.

Toho neodradilo a za roky pokus opakoval, ani to však nestačilo k tomu, aby ve skeptických lékařských kruzích prorazil. Třetí pokus proběhl v Ženevě v přímém televizním přenosu, v srpnu 1981 57- letý lékař si pochutnával na 70 gramové porci muchomůrky zelené dušené na másle. Po 8 hodinách se dostavily příznaky otravy. Ošetřující lékař mu vstříkl do žil vitamín C a krátce na to vypil pro dezinfekci střev přípravek Ercefuryl a antibiotikum Abiocin. Léčení trvalo 3 dny byli mu podávány prostředky na zvracení, k jídlu dostal pouze mrkvovou kaši a droždí. Všechny léky, které Bastien použil se daly koupit v každé francouzské lékárně a stály 20 franků. Pokus skončil stejně úspěšně jako dva předchozí, jenže tentokrát díky televizi s patřičnou publicitou. Nikomu však nelze doporučovat pokus dr. Bastiena, takové experimenty nezaviní-li smrt, mohou vést k trvalému poškození zdraví.

Autor textu i fotografií: Dalibor Marounek

Fotogalerie: