Čtenářský příběh o jednom omylu, z kterého vznikl netradiční knedlík.
Čím jsem starší a nemocnější, tím méně často vařím. Minulou neděli jsem vařila segedínský guláš s knedlíkem. Knedlík nedělám kynutý ale s práškem do pečiva. To je, že dám hrubou mouku, prášek do pečiva, sůl, vejce a vodu, zpracuji a uvařím. Je takový hutnější a není nadýchaný jako kynutý. Všechno dávám od oka. Vzala jsem misku, nasypala hrubou mouku, vzala jsem sáček s práškem do pečiva, odtrhla jsem vršek a vysypala do mouky. Zůstala jsem doslova čumět do té misky, já tam vsypala kypřící prášek do perníku a poctivě byl rozsypaný po celém povrchu mouky a měla jsem poslední mouku. V té chvíli přišel do kuchyně syn a viděl můj zděšený obličej …
Dopadlo to tak, že jsme se domluvili, že to zkusím uvařit a buď to sníme nebo si vezmeme chleba. Knedlík jsem uvařila a hned jej ochutnala. Nakonec jsem zjistila, že v tom rozčilení jsem ještě taky zapomněla na sůl. Mělo to béžovou barvu, vůni po perníku, krásně kořeněnou a bylo to neslané. K tomu guláši jsme to snědli a bylo to dobré. Jen vnoučata nemohla pochopit, proč tomu říkám perníkový knedlík.
A ponaučení? Dnes už vím, že musím používat brýle i v kuchyni při vaření.
a z nabídky vyberete možnost Once nebo Always kliknutím na příslušné tlačítko. Pokud se následně stránka neobnoví automaticky, můžete ji obnovit kliknutím na následující odkaz. Děkujeme za pochopení.