Bylinné liány, jsou to jednoletky. Samosprašné, ale s oddělenými samčími a samičími květy. Plody mají velké 5-25 cm, kulovité nebo vejčité, nažloutle bělavé až zelené, hladké nebo se síťkovým povrchem. Obsahují vitamín A a C, niacin a draslík. Melouny botanicky patří mezi zeleninu, přesněji mezi zeleninu tykvovitou (jeho blízkými příbuznými jsou tykev a okurka), tedy i když je to zelenina, využívá se především jako ovoce.
Latinsky: Cucumis melo
Čeleď, do níž melouny patří, zahrnuje velký počet rodů křehkých plazivých jednoletých lián, vzhledem připomínajících okurky. Mají široké listy, měkce ostnaté stonky a žluté květy, z nichž se vyvíjejí plody různé velikosti od malých po značně veliké, kulatého nebo oválného tvaru. Melouny jsou typickou silnou nejedlou slupkou obemykající šťavnatou měkkou dřeň, která má často centrální dutinu a ukrývá v sobě spoustu plochých, špičatě oválných, bělavých semen.
Je zvláštní, že tyto lahodné sladké a vonné plody antika vůbec neznala. S jistotou bylo tehdy pěstováno nějaké podobné ovoce, patrně však mnohem více připomínající dýně. Pinius se v 1. století zmiňuje o plodech opadávajících ze zralosti ze stonku, což je typické pro melouny. Tehdy však nebyly obecně pokládány za příliš chutné. Ve 3. století se už pěstovaly melouny sladší a aromatické, které se jedly s přísadou koření. V 6.-7. století už byly odlišovány od okurek.
První údaj o opravdu chutném, voňavém melounu pochází z 15. a 16. století. Vznikl asi jako výsledek křížení mnoha různých odrůd. Lidé za sebou nechávali semena melounů, kamkoliv se vypravili. Když se Kryštof Kolumbus vrátil do Nového světa, nalezl divoce rostoucí melouny všude, kde je první expedice náhodou konzumovala. Podobnými cestami, jak záměrnými, tak minoděčnými, se melouny rozšířily po všech teplých částech světa a v mnoha zemích se staly nesmírně oblíbenou plodinou domácích zahrádek. Ve viktoriánské Anglii byly vyšlechtěny vděčné odrůdy, které lze pod sklem pěstovat po celý rok.
Odrůd je nespočet, doslova stovky, ne-li tisíce po celém světě zůstává neregistrováno. Celkem rozenáváme tři nebo čtyři hlavní skupiny kultivarů. Odrůdy skupiny Cantalupensis (kantalupy) mají většinou oranžovou dřeň. Plody bývají obvykle široce žebrované a často nemají povrch síťkovaný, ale bradavčitý či šupinatý. Dřeň je sladká a vonná. Typickým kultivarem je Charentais. Je nejtužší a nejméně křehký z melounů. Sweetheart je jednou z nejspolehlivějších odrůd. Orgen je kultivar z Izraele, připomínající vylepšený a jemnější kantalup. Plody jsou hladké, široce žebrované a za zralosti žluté, s velmi sladkou zelenou aromatickou dření.
Melouny skupiny Reticulatus, tzv. síťované či muškátové melouny, mají zřetelně síťkovanou světlou slupku žluté až zelené barvy. Jsou to typicky skleníkové melouny. Velmi stará odrůda je Blenheim Orange. Zimní melouny jsou kulaté až oválné, s hladkým či kožovitým povrchem a tuhou žlutou dužinou, která není zvlášť sladká ani aromatická.
Melouny ze skupiny Inodorus, známé také jako medové nebo zimovky, lze skledovat i měsíce a jsou proto oblíbeným obchodním artiklem.
Melouny slouží hlavně jako stolní ovoce, ale často jsou podávány i jako předkrmy. Lze je kombinovat jak se slanými, tak se sladkými potravinami a znamenité jsou jako plátky obložené sýrem nebo obalené v parmské šunce. Mohou být také používány do džemů nebo čatní, přidány do kompotů nebo posloužit k výrobě bowlí.
Zdroj: Velká kniha zeleniny, bylin a ovoce – Matthew Biggs, Jakka Mc Vicarová, Bob Flowerdew
Fotogalerie:
a z nabídky vyberete možnost Once nebo Always kliknutím na příslušné tlačítko. Pokud se následně stránka neobnoví automaticky, můžete ji obnovit kliknutím na následující odkaz. Děkujeme za pochopení.