Jedlá, ale poměrně chuťově nevýrazná houba, v době, kdy roste najdeme v lese mnohem chutnější druhy.
Latinsky: Leucocortinarius bulbiger syn. Cortinarius bulbiger
Jedlý …………….. Bělopavučinec hlíznatý je v atlasech uváděn jako jedlý druh. Guru českých houbařů M. Smotlacha o něm napsal; cenný dosud opomíjený druh. Bělopavučince jsem našel několikrát, ke sběru mě ovšem nelákal, roste v době kdy najdeme mnohem více chutnějších druhů, raději se pokochám jeho krásou, je to moc pěkná houbička.
Doba výskytu: srpen až říjen
Roste nehojně, ve skupinách nebo i jednotlivě, v jehličnatých a smíšených lesích na vyhřátých místec.
Klobouk až 100 mm, polokulovitý, pak sklenutý s podvinutým okrajem, ve stáří až ploše rozložený, masově hnědavý nebo červenohnědý, jemně bledě šupinkatý, často na okraji se zbytky pavučinky, kterou je v mládí okraj klobouku spojen s bázi třeně. Lupeny poměrně husté, bělavé, pak krémové až zahnědlé, u třeně vykrojené.
Třeň až 80 mm, válcovitý, plný, na bázi s velkou odsedlou hlízou a s hnědými vlákny, bílý, pak s okrovým nádechem, s vláknitým v horní části prstencovým závojem. Dužnina bělavá, neměnná, chuť i vůně nevýrazná.
Možná záměna:
Bělopavučinec je jediný zástupce rodu Leucocortinarius, podobné jsou pavučince – Cortinarius, bělopavučinec se ovšem liší bělavými lupeny, pavučince mají lupeny barevné, bezpečné určení je podle výtrusného prachu, pavučince mají výtrusný prach rezavým, bělopavučinec krémový.
Na závěr trochu latiny:
Bulbiger-cibulonosný, bulbiformis-cibulnatý, bulbillifer-cibulkonosný, bulbulosus-cibulovitý …
Autor textu i fotografií: Dalibor Marounek
Fotogalerie:
a z nabídky vyberete možnost Once nebo Always kliknutím na příslušné tlačítko. Pokud se následně stránka neobnoví automaticky, můžete ji obnovit kliknutím na následující odkaz. Děkujeme za pochopení.