Štítovka jelení

I v období sucha dokážou některé druhy hub získávat vláhu. Takovými jsou zejména ty, jež rostou na dřevě, jako jsou například choroše, ale také mnohé lupenaté houby …

Latinsky: Pluteus cervinus

Jedlá …………….. Jedlá houba nevalné kvality, její výhodou je, že roste i za sucha, je potřeba ji důkladně proprat, v lupenech bývá často hmyz a mušky, nejlépe se hodí v menším množství do směsí.

Doba výskytu: léto až podzim

I v období sucha dokážou některé druhy hub získávat vláhu. Takovými jsou zejména ty, jež rostou na dřevě, jako jsou například choroše, ale také mnohé lupenaté houby. Mezi takové patří také štítovky. Jednou z největších je běžně rostoucí štítovka jelení. Vyrůstá na starých pařezech a suchých kmenech listnatých stromů.

Klobouk je široký 50-120 mm, hnědavý nebo šedý, zprvu zvonovitě vyklenutý, později vodorovně rozložený, na středu mírně vyniklý, radiálně paprsčitě vláknitý, lesklý, za sucha radiálně rozpukaný. Lupeny jsou vysoké 10-14 mm, od třeně odsedlé, zpočátku bílé, později narůžovělé až masově růžové.

Třen je dlouhý 60-120 mm a tlustý 10-15 mm, plný, válcovitý, nahoře přímý, dole většinou zahnutý, bílý, tmavě podélně žíhaný, což vytváří typickou kresbu. Dužnina je křehká, vodnatá, měkká. Má nenápadnou vůni a chuť. Výtrusy jsou hranatě okrouhlé, narůžovělé, hladké. Výtrusný prach je narůžovělý.

Možná záměna:

K nerozeznání je štítovka Pouzarova (Pluteus pouzarianus), od níž je štítovka jelení vzhledem i barvou k nerozeznání. Liší se jen mikroskopicky, přítomností přezek ve dvouvrstevné pokožce klobouku. Je podobná štítovkám černolemé a stinné. Od štítovky stinné se liší hnědým lysým kloboukem a od černolemé tí, že lupeny štítovky černolemé mají na ostří tmavou linii.

Autor fotografie a části textu: Dalibor marounek

Fotogalerie: