Muchomůrka červená

Je nápadná svým červeným zbarvením s krásnými malými bílými skvrnkami (bradavkami). Jedy, které muchomůrka obsahuje, působí na centrální nervovou soustavu a vyvolávají její otravu podobnou opilosti, projevující se halucinacemi a euforií. Jed zůstává v těle po několik měsíců, avšak příznaky otravy obvykle zmizí během dvanácti hodin, k úplnému uzdravení dochází za několik dní.

Latinsky: Amanita muscaria

Jedovatá ………………… Muchomůrka červená je jedovatý druh houby, který obsahuje mykoatropin, který vyvolává poruchy psychické činnosti, obsah další látky muskarinu je malý. Stav po požití muchomůrky červené se projevuje zvracením, bolestmi hlavy, bušením srdce, rozšířením zorniček, často se dostavuje stav podobný alkoholickému opojení a dotyčný má halucinace, následně upadá do hlubokého spánku z něhož se probouzí do normálního stavu, ale nic si nepamatuje z předchozího jednání.

Doba výskytu: červenec až listopad

Roste hojně ve skupinách nebo samostatně nejčastěji pod břízou a smrkem.

Klobouk až 200 mm, v mládí téměř kulovitý, brzy široce rozložený, na okraji rýhovaný, zářivě šarlatově nebo oranžově červený, posetý bělavými nebo nažloutlými zbytky plachetky, která po vytrvalých deštích mizí, takže je povrch hladký, lepkavý, za sucha lesklý. Lupeny jsou bílé, volné, dosti husté. Třeň až 250 mm, válcovitý, nahoře s hladkým prstenem, bílý vločkatý, dole rozšířený v kulovitou hlízu. Dužnina je bílá, neměnná, pod pokožkou klobouku oranžová, nasládle oříškové chuti a nevýrazné vůně.

Možná záměna:

Laik může zaměnit za muchomůrku královskou (Amanita regalis), která roste v podhorských smrčinách, klobouk je žlutohnědý, zbytky plachetky na klobouku jsou žluté a třeň i prsten je nažloutlý. V úvahu by připadala i jedlá vzácná muchomůrka císařka (Amanita caesarea), která má klobouk bez zbytků plachetky, nebo jen ojediněle a lupeny i třeň jsou žluté, zlatožluté a jde o velmi vzácný druh, který je chráněný.

Zajímavosti:

Muchomůrka červená byla známá od pradávna i její účinky znali ji už staré árijské kmeny v Indii a Afganistánu, které ji uctívali a nazývali ji sóma. Její účinky znali i Vikingové, berserkové byli bojovníci oděni v medvědí kůži a vynikali nesmírnou statečností a divokostí svých útoků, která byla vyvolána konzumací muchomůrky červené, ve 12. století byli berserkové nordickým právem zakázáni a prakticky zcela vymizeli. Zajímavá je informace v době války mezi Švédskem a Norskem 1814 kdy byli vojáci pluku Varlemand natolik rozzuření před bojem že jim šla pěna od úst, historici to přikládají muchomůrce červené nebo lysohlávce kopinaté, která je ve Skandinávii hojná. Známý je také požívání muchomůrky červené na Sibiři a Kamčatce, některé kmeny zde pijí odvar z plodnic, nebo žvýkají sušené houby a zapijejí vodou, připravuje se zde i nápoj ze směsi houby, listů vlochyně a vrby malolisté. Účinná látka se vylučuje močí a pije se i moč omámenných.

Muchomůrka červená chutná i sobům,když ji sežerou hledí vytřeštěně před sebe a nakonec upadne do hlubokého spánku, když domorodci najdou takto omámeného soba, svážou mu nohy a nechají vyspat a teprve až účinky houby pominou zvíře zabijí, kdyby zvíře zabily ve spánku jeho maso by mělo stejně omamné účinky jako muchomůrka. Jsou známé i případy kdy muchomůrku pojídají medvědi a potom vyvracejí stromy, napadají se mezi sebou a nakonec upadnou do spánku.

Krásný název pro muchomůrku má slovenština, muchotrávka, dříve se muchomůrka používala k hubení much, kousky houby se nalámali do mléka a dali na stůl, mouchy se napily mléka a uhynuly.

Autor textu: Dalibor Marounek, autor fotografií: Dalibor Marounek a Jiří Langer

Fotogalerie: