Článek paní Jany Volfové z cest “Suverenity” po celé České republice v rámci kampaně do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.
Již třetí měsíc brázdíme na palubě bobobusu, volebního to autobusu Suverenity, vlast českou, moravskou a slezskou. Takže se stravujeme v místě, kde zakotvíme. Jídelní lístek se pak stane nejen inspirací, ale také zdrojem informací o kraji, městě, či místě, kterým právě projíždíme. Co je ale zajímavé, že se často stává i hádankou.
Různá šéfkuchařova tajemství mi už problém nedělají. Poté, co jsem pochopila, že šéfkuchař je člověk, který jedné kotletě umí dát třicet různých názvů, se prostě vyznám. Základem je šunka, sýr, a pokud je to ďábelské překvapení, pak lečo.
Větším problémem jsou různé kapsy. Překvapení v nich bývají různá. Nejvíce mne zaujala ta v Písku. Uvnitř kuřecí kapsy byly krevety a mušle v omáčce z modrého sýru. Bylo to moc zajímavé a přestala jsem se divit, že tento pokrm doporučují s rýží. Já si dala brambory a pochopila jsem, že mám dát příště na slova odborníka. Zato obalená kapsa odkudsi z Plzeňska, ze které na mne vypadla půlka špekáčku a nic víc, se honosila spíše názvem (kapsa kulinářského mistra Mánka) než chutí.
Samostatnou kapitolou jsou ale jídla s krajovými názvy. Co mají společného cmunda, vošouchy, placky je všem jasné, bramborák je prostě bramborák a musím říct, že ho ve všech částech republiky dělají skvěle. Zato nás s Janou překvapily pečené kroupy na Rychnovsku. Zde je třeba podotknout, že jsme obě na staročeskou kuchyni a o naší lásce k pečeným kolenům se zmíním později. Proto nás název zaujal. Jana se zeptala servírky, jestli je to prejt, když to nabízejí se zelím a bramborem. Byla ujištěna (a tím i trochu zklamaná), že jsou to pečené kroupy. Já poučena již dřívějšími zkušenostmi, jsem se raději ještě jednou zeptala: „Takže jsou to tedy jen upečené kroupy na cibulce, nebo jak to je“. Servírka trvala na svém, že jsou to pečené kroupy. Protože jsem měla chuť na prejt a na kroupy ne, dala jsem si něco jiného. Jana se rozhodla být průzkumnicí a risknout to. Dala si pečené kroupy a přinesli ji, světe div se, prejt. Pak že se nevyplatí riskovat.
Důležitou a nedílnou součástí našich cest jsou polévky a pečená kolena. S kampaní jsme začínali v lednu, v době, kdy ručička teploměru tvrdošíjně ukazovala pod deset stupňů v mínusu a já odmítala jakékoliv domluvy, že to rozjedeme, až bude líp. A tak se teplá polévka stala základem našich restauračních chvilek. A tady chci s nadšením konstatovat, že už fakt v hospodách vaříme polévky různorodé a moc dobré. Od mexické ve Staré Boleslavi, po skvělé kyselice na Olomoucku a Jižní Moravě až po různé česnečky a bramboračky kdekoliv a kdykoliv. Myslím si, že horké polévky nám, na začátku kampaně, zachránily život a někdy o nich napíši ódu.
Poslední o čem dnes bude řeč, jsou pečená kolena. Kde je mají, tam si je napůl s Janou dáváme. Prostě je milujeme a jedno napůl nám stačí dobít energii na celý další den. Jen prosím páni hostinští, nešlo by to se sjednotit? Někdy je to pečené koleno opravdu pečené, jindy však jen uvařené ve slané vodě a dokonce jsme zažily u uzené koleno pod stejnou značkou. Naštěstí byla ta „pečená“ kolena většinou skvělá tak i tak a vedle křenu jsme zažily, jako přílohu ke kolenům, skvělou paprikovou pastu, speciální hořčici přímo vyrobenou paní domu a řadu dalších neuvěřitelných malých dobrot.
Prostě restaurace a gastronomické podniky u nás hýří inspirací a nápady, naštěstí však zachovávají i tradiční pokrmy naší skvělé staročeské kuchyně. Věřím, že jim to dlouho vydrží, vždyť tyhle volby určitě nejsou poslední a již nyní se těším na příští kolečko v bobobusu po krásách české vlasti.
Autor: Mgr. Jana Volfová, exluzivně pro ReceptyOnLine.cz
