Lidově se nazývá kýchavka, čemerka, koření sv. ducha, černé koření. Její výskyt je hojný na vápencových půdách jižní Evropy, jako je Řecko, Itálie, Francie, ale i chladnější Anglii, kde je květ čemeřice národním symbolem vánoc. U nás se pěstuje v zahrádkách, na skalkách jako alpinka, ale roste i ve stinných horských lesích. Je to jedovatá bylina se starým remediem proti melancholickým, obsahuje dva prudce jedovaté digitaloidy helleborein a helleborin, první je silným kardiakem, zvyšuje krevní tlak, druhý rovněž a ještě drasticky projímá, dráždí sliznice, mírně umrtvuje, velké dávky zaviňují obrnu svalstva a smrt. Plinius ji nazval „ melampodiem „, ve starověku se zove „ Ektomon „ nebo „ Polyrhizon „. Pastýř Melampos získal slávu léčitele tím, že čemeřicí uzdravil dcery krále Protea od hrozných kožních vyrážek a duševního šílenství. Horác aplikoval čemeřici chorobně umíněným lidem.
Starověk si ve srovnání se středověkem vážil čemeřice daleko více a je známo, že Karneades ji užíval i když byl naprosto zdráv proto, aby měl „ čistý mozek“. a mohl tak správně odpovědět na spisy Zenonovy. Plinius zaznamenal, že Galové, aby maso ulovené zvěře bylo křehčí, máčeli hroty svých šípů do šťávy čemeřicové, staří Římané znali čistící účinek čemeřice a pojídali jednak maso, které bylo čemeřicovými kořínky propícháno a naloženo na způsob zvěřiny, jedli i kandizované kořeny kvůli odtučnění. S nebezpečím otravy si nedělali starosti.
Příznaky otravy jsou dávení, závrať, slinění, rozšířené zornice, křeče a smrt ochrnutím srdce. Výtažek z kořene v lihu se doporučoval zevně proti jaterním skvrnám, odvar z kořene hubí hmyz a stará myslivost používala výtažky z kořene k hubení vlků a lišek. Čemeřice se mísila se šňupavým tabákem, přičemž u šňupání vzniklo úporné kýchání. Lékaři starověku věřili, že kýcháním se odstraní všechny nečistoty mozku. Šnecberský šňupavý tabák se proslavil právě svou čemeřicovou složkou.
