O houbách

Čím jsem starší, tím raději vzpomínám na své dětství. Nevím,jestli je to věkem, nebo tím, že jsem měla pěkné dětství, na které je radost vzpomínat.

Doma se houby čistily, krájely a třídily na různé použití. Lišky byly na okamžitou spotřebu do polévky a do smaženice. Smaženice se vařila jen na večeři a když bylo málo hub tak se nastavovala opraženou krupicí. Tuto úpravu mám dodnes nejraději. Holubinky přišly také do polévky. Když jsme našli velké a zdravé hříbky měli jsme řízky. To pak babička udělala velké množství řízků, aby bylo na oběd pro všechny a ještě aby zbylo na odpoledne co mlsat. Už když je smažila, tak jsme je chodily ujídat. V dnešní době kdy mám povědomí o práci, která je s tím spojena, obdivuji babičku o to víc. Další den jsme měli k obědu houbovou omáčku nebo houbový guláš s knedlíkem. Když bylo hodně malých a drobných hříbků, tak je babička nakládala do kyselého nálevu, aby se mohla dělat omáčka i v zimě. Omáčka se dá udělat i ze sušených hub, ale to není ono jako z nakládaných.

V dnešní době jsou domácnosti, kde se houby zamrazí a nesuší ani nezavařují. Je to daleko jednodušší, ale chybí tomu ono kouzlo, když jsme rozkládaly babičkou nakrájené houby na velká síta která se dávala na dvoře pod střechu aby dobře na vzduchu houby uschly.

Houby mám ráda dodnes a jak říkám, mé děti houby můžou mít i v pudinku.

S pozdravem houbám a hlavně houbařům zdar se s vámi loučí

Maruš