Stručný výčet jedovatých hub, které najdete v našich lesích.

Čechratka podvinutá

Jedovatá houba, která začíná růst od května. Některé druhy čechratek jsou jedlé.

Hřib satan

Poměrně vzácný druh hřibu, který je rozšířen zejména v teplých krajích Evropy. Roste na vápencových půdách pod habry, duby a lískami od července do října. Je sice méně nebezpečný než muchomůrka zelená, přesto ale může způsobit žaludeční a střevní potíže. Syrový nebo nedovařený je jedovatý.

Muchomůrka červená Amanita Muscaria

V lese je tato jedovatá houba vidět už zdaleka, protože na sebe upoutává pozornost už svým zabarvením. Otrava muchomůrkou červenou nebývá sice smrtelná, ale je nanejvýš nepříjemná. Smrtelně jedovatá je ve větším množství.

Muchomůrka jízlivá (Amanita virosa (FR.))

Muchomůrka jízlivá roste dosti vzácně v srpnu a v září na kyselých půdách horských a podhorských jehličnatých lesů pod smrky i borovicemi, ale patrně i pod duby a buky.
Je velmi nebezpečně jedovatá. Pozor! Je zaměnitelná za bílé žampiony, bedly a jiné druhy. Na silné alkálie reaguje celá plodnice zlatožlutě. Smrtelně jedovatá.

Muchomůrka tygrovaná nebo panterová - Amanita pantherina a Muchomůrka červená - Amanita muscaria

Muscaria mají podobný obraz otravy. Latence je však krátká 1/2 - 2 hodiny a začíná pod obrazem psychického vzrušení (jako opilý alkoholem), na vrcholu otravy se objevuje zvracení a pacient upadá do bezvědomí, ze kterého se pod lékařskou péčí během 24 hodin probouzí. Smrtí jsou ohroženy zejména velmi staří lidé.

Tyto dva druhy možno zaměnit:

Muchomůrka panterová (tygrovaná) - Amanita pantherina

Má malý, někdy žádný prsten, hubenou nohu. Je ji možno zaměnit s jedlými muchomůrkami růžovkou (masák ) a šedivkou. Nebezpečná, jedovatá!

Muchomůrka zelená Amanita phalloides

Nejjedovatější evropská houba obsahuje amatoxiny a falotoxiny, které svým účinkem patří k nejzákeřnějším jedům. Roste hojně od srpna do října v listnatých lesích i pod jednotlivými listnáči. Snadno ji lze jako mladou zaměnit se žampionem, holubinkou nebo bedlou jedlou.

Otravy muchomůrkou zelenou (hlízovitou) Amanita phalloides patří mezi nejčastější smrtné otravy u nás. Přestože v posledních cca dvaceti letech bylo při léčbě těchto otrav dosaženo značného pokroku a úmrtnost se dramaticky snížila, pořád ještě zbývají případy oslabených jedinců a případy se špatně stanovenou diagnózou, u nichž je léčba lege artis nasazena příliš pozdě.

Příznaky otravy se objevují až po narušení většího počtu hepatocytů a selhávání jaterních funkcí. Z toho důvodu se objevují 24 - 48 hodin po požití houby.

Je rozšířena ve smíšených listnatých lesích a zvlášt je vázána na duby. Roste od časného léta až do pozdního podzimu. Právem se jí říká "pohár smrti", neboť je to nejjedovatější známá houba a léta trvající výzkum nenašel protilátku proti jejímu jedu. Někteří lidé byli zachráněni tím, že jim byla v nemocnici aplikována filtrace krve dřevěným uhlím. Prakticky poslední zákrok, kterým lze pacientovi otrávenému muchomůrkou zelenou zachránit život, je transplantace jater.

Příznaky otravy se projevují 10 - 24 hodin po požití houby, avšak během této doby už jedy napadají játra a ledviny. První příznaky otravy jsou trvající slabost a průjem spolu s prudkými bolestmi břicha. Pak často následuje znatelné zlepšení stavu, takže se vše zdá v pořádku. Ke smrti v důsledku selhání jater a ledvin dochází však během několika málo dní.

Pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus)

Pavučinec plyšový je drobnější skořicově hnědá houba, nelákající příliš ke sběru, nicméně vyskytující se na značné části našeho území. Příznaky otravy - selhávání ledvinných funkcí až totální zhroucení tohoto orgánu - nastupují až za dva týdny po požití pavučinců, popřípadě i za delší dobu.

Průběh otravy je charakteristický velmi dlouhou dobou latence (nejčastěji týden, ale i 3 týdny). Lehká forma vypadá jako chronická tubulární nedostatečnost. Příznaky střední formy jsou žízeň, nutkání k močení, bolesti hlavy, břicha a zad, nevolnost, zvracení a zácpa. Polyurie přechází v oligurii s hypostenurií až proteinurií. Tento stav trvá až 3 týdny a může vyústit v chronickou tubulární nedostatečnost. Těžká forma se projevuje syndromem akutní tubulární nedostatečnosti. Charakteristické jsou projevy akutního až chronického poškození ledvin pod obrazem nekrotizující nefrózy a intersticiální nefritidy. Může se dostavit i sekundární poškození jater.

U nás se tato otrava prakticky nevyskytuje. Někteří odborníci však mají za to, že vzhledem k obtížné diagnóze bývá tato otrava přehlížena a případy končí jako "selhání ledvin nejasné etiologie". V sousedním Polsku je několik odborníků na uvedené otravy a diagnostikují až několik desítek případů ročně.

Pavučinec plyšový roste nehojně až vzácně od července do října v listnatých a smíšených lesích na kyselých, hlinitých půdách, často jednotlivě, ale i ve skupinkác Je prudce jedovatý!!! Pavučinec plyšový je podobný rovněž jedovatému pavučinci skvělému (Cortinarius rubellus), který se liší oranžově hnědým třeněm s citrónově zbarvenými proužky.

Pečárka zápašná (Agaricus xanthodermus)

Mnoho otrav způsobuje každoročně konzumace pečárky zápašné, kterou si mnozí houbaři pletou s velmi chutnou pečárkou ovčí. Proto je podrobný popis této zákeřné houby zcela nezbytný. Pečárka zápašná má nepříjemnou vůni i chuť a ve všech jídlech se jí musíme vyvarovat. Pro určování této houby je důležitý nepříjemný karbolový zápach. Klobouk má 5 až 15 cm široký, zprvu náprstkový nebo kulovitý, brzy však rozloženě sklenutý až rozložený. Třeň je bílý, nahoře s prstenem, dole hlízovitě ztluštělý, poškrábáním však žloutne a pak špinavě hnědne. Dužnina je bílá, ve třeni brzy dutá a dole na řezu ihned chromově žlutá, přechází do hnědé, ze čerstva páchne karbolem a pak se zvětšuje vařením.

Pečárka zápašná roste od května do září v listnatých lesích, hájích a parcích. Po jídle za 1 až 2 hodiny působí zvracení a nevolnost. Zvláště u této houby musíme mít na mysli, že všechny houby jsou jedlé, ale některé jen jednou.

Ryzec hnědý

Jedovatá houba, začínající růst od května. Při poranění roní mléko. Některé druhy ryzců nejsou jedlé.

Šafránka červenožlutá (Tricholomopsis rutilans)

Jde o jedlou, zbytečně zanedbávanou houbu, která je vhodná do houbových míchanic, salátů apod. Někomu ovšem nechutná pro svou dosti zvláštní chuť. Není v seznamu tržních hub. Pro svoji fialově purpurovou barvu tzv. kardinálskou se jí říká kardinálka. Konzumovala se již před 1. světovou válkou. Mladé plodnice je možno sbírat k jídlu do houbových směsí. Starší plodnice po kuchyňské úpravě nepříjemně páchnou zemitě, zachovávají si však dobrou chuť.Někde je uváděna jako nejedlá, protože může způsobovat zdravotní problémy.

Terčovnice síťnatá (Disciotis venosa)

je jedlá, ale velmi vzácná houba.

Třepenitka svazčitá

Houba, která začíná růst od května. Žijí většinou na dřevě nebo humusu, většinou jsou nejedlé.

Ucháč obecný (gyromitra esculenta)

Jedovatá houba, která začíná růst od května. Ucháč bývá až kaštanově až temně hnědý, za dešťů a chladna začervenalý. Klobouk je mozkovitě laločnatý a zprohýbaný, nepravidelně kulatý a celý přirostlý k bílé třeni. Je celý dutý, ale sklípkovitě.

Ucháč obecný má latinské jméno Gyromitra esculenta. Ještě na počátku tohoto století to byla kodexová houba (= bylo možno ji prodávat na trhu). Otravy po této houbě se dostavují po latenci několika desítek hodin. Navíc nejde o otravu konstantně se vyskytující, ucháče je možno požívat i opakovaně bez jakýchkoli potíží, potom náhle dojde k otravě. Otravy byly proto dříve považovány za potíže po kyselině hevelové (odstraňuje se ze smržovitých hub, i jedlých, spařením vroucí vodou). Později byl vysloven předpoklad, že se jedná o kumulující se v organismu konzumentů, který vyvolá otravu po opakované konzumaci.Jedlý je ucháč obrovský a ucháč čepcovitý.

Vláknice začervenalá

Patří mezi nejjedovatější jarní jedovaté houby. Klobouk má 4 až 6 cm široký, zvoncovitý, později rozložený, vláknitý a rozpukaný. V mládí je bílý nebo bělavý a hedvábitě lesklý. Lupeny jsou nízké, našedlé až okrové, někdy červeně skvrnité. Třeň je dlouhý až 8 cm a tlustý 1 až 2 cm, válcovitý. Vláknitý a plný, někdy také odshora červeně skvrnitý.

Roste od května do října, nejvíce v červnu, v teplejších oblastech ba vápenitých půdách. Tato houba je naštěstí dost vzácná.

Otravy vláknicí začervenalou se projevují celkovou nevolností, úzkostí, pocitem hladu, pocením a nadměrným sliněním, později se dostavuje zvracení, průjem a dušnost. Při velké dávce jedu a bez lékařské pomoci může nastat i smrt.

Závojenka jarní (Entoloma vernum)

Je prudce jedovatá a je třeba se jí vyvarovat. Způsobuje průjmy a může poškodit játra nebo ledviny. Někdy ji nezkušení houbaři mohou sbírat místo špičky obecné nebo jedlé penízovky dubové. Dříve se jí též říkalo zvonovka jarní.

Závojenka olovová

Je prudce jedovatá houba, kterou si můžeme zaměnit se závojenkou jarní podtrnkou, ale i s čirůvkou májovkou a s malými smrkovými hříbečky. Má na klobouku olovnatý nádech, zejména, pokud je klobouk suchý. Roste v lese pod dubem, bukem, habrem, lískou apod. roste obvykle až tehdy, když už podtrnka přestává růst. Toto „ střídání „ se odehrává většinou v květnu.

Otrava závojenkou olovovou i zvonovkou jarní může mít smrtný průběh u dětí, starších pacientů a pacientů s chorobami snižujícími odolnost vůči ztrátám vody a minerálních látek (například poruchy krevního oběhu, těžší choroby ledvin apod.). Projevuje se především průjmem a zvracením, které pacienta mohou vyčerpat a natolik dehydratovat, že nepřežije (tedy podobně jako některá bakteriální onemocnění).

Závojenka olovová Entoloma lividum je snadno zaměnitelná s čirůvkou májovkou, roste i na podobných lokalitách a doby jejich fruktifikace se překrývají. Ještě snadnější je záměna s jedlou závojenkou podtrnkou (kulinární užití podobné jako u májovky). Ta by se nikdy neměla sbírat jinde než v sadech se švestkami, kde je růst závojenky olovové prakticky vyloučen (obě závojenky se mohou vyskytovat např. na okraji lesa, kde rostou trnkové keře, zde je sběr podtrnek vysoce rizikový a nelze ho rozhodně doporučit.

Zvonovka jarní

Další jedovatá houba, vyskytující se od května.

Autor: Jaroslav Vašák

---

---