REKLAMA

Hlavní rubriky receptů jídel a nápojů

Jarní houby – štítovky, křehutky, hnojníky – 6.díl

V lese ještě zůstaneme a povíme si o dalších druzích s kterými se v květnu můžeme v lese setkat, tentokrát se budeme zabývat saprotrofními druhy hub.


Rod štítovka – Pluteus patří mezi saprotrofní houby. Tyto houby rozkládají dřevo, opadané listí jehličí, zbytky těl rostlin a nadložní humus. Velký význam má hlavně rozklad dřeva. Houby jsou jedinou skupinou organismů, která dokáže štěpit lignin – složitou látku, která prostupuje stěnou buněk ve dřevě.

Mezi saprotrofní houby patří třeba opěnky, třepenitky, čepičatky, také z minulého dílu choroše se řadí mezi houby saprotrofní, ale i parazitické. Saproparazit je třeba choroš travní – Polyporus rhizophilus, který jako jediný z chorošů roste na odumírajících nebo odumřelých bázích velkých trav, hlavně kavylu, vzácněji pýru a to v oblasti teplomilné květeny. Tento kriticky ohrožený druh z Červeného seznamu hub roste velmi vzácně od dubna do září a je znám jen z Českého středohoří a jižní Moravy.

 

Škola začínajícího houbaře

 

To bylo malé odbočení a seznámení se saprotrofními houbami. Teď se však konečně budeme věnovat štítovkám. Nejznámější ze všech štítovek je štítovka jelení – Pluteus cervinus, je uváděna snad ve všech atlasech hub. Tento druh roste hojně od května do listopadu na rozkládajících se pařezech a kmenech různých listnáčů, vzácně i jehličnanů, ale i na pilinách, kůře a zbytcích dřeva ponořeném v zemi. Klobouk má až 120 mm velký, je v mládí zvoncovitý až polokulovitý, později plochý, tmavě okrově hnědý, červenohnědý až černohnědý, za sucha bývá rozpraskaný. Lupeny jsou poměrně vysoké a husté, od třeně odsedlé, v mládí bílé, později růžové. Třeň je válcovitý, plný, snadno vylomitelný, bělavý nebo zašedlý, podélně vláknitě žíhaný.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Dužnina je vodnatá, bělavá, chuť i vůně nevýrazná. Jedná se o jedlý druh nevalné kvality, výhodou je, že roste i za sucha, kdy jiné druhy nerostou. Nejlépe ji využijeme v menším množství do směsí. Štítovek roste u nás přes třicet druhů. Některé rozlišení druhů je možné jen mikroskopicky. To platí například u štítovky Pouzarové – Pluteus pouzarianus, česky se jmenuje štítovka přezkatá. Je velmi podobná štítovce jelení, od které je okem prakticky k nerozeznání, liší se jen růstem na dřevě jehličnanů a mikroskopicky přítomností přezek ve dvouvrstevné pokožce klobouku. Výhodou štítovek je, že tento rod neobsahuje ani jeden jedovatý druh, buď jsou jedlé, nebo jen nejedlé. Některé vyrůstají už v květnu, jiné později. Chuťově jsou to však druhy nevalné kvality, navíc někdy velmi malého vzrůstu, pro kuchyňské použití bezvýznamné, potěšíme se v lese raději jejich vzhledem, některé druhy jsou totiž velmi pestře zbarvené a patří k nejkrásnějším druhům lupenatých hub u nás.

Mezi nádherně vybarvené druhy patří štítovka žlutá – Pluteus leoninus, která také vyrůstá v květnu a její doba růstu končí v září. Klobouk je veliký až 60 mm, v mládí zvoncovitý, později plochý, hedvábný, za vlhka žlutý až zlatohnědý, vysychající do světle žlutohnědé.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Lupeny jsou bělavé, následně žlutě narůžovělé až hnědavě růžové, třeň je válcovitý, vláknitý, v mládí bílý, později žlutý až olivově žlutý. Roste nepříliš hojně na rozkládajícím se dřevě listnáčů i jehličnanů, často ponořeném pod povrchem půdy.

Nejkrásnější z nich je štítovka šarlatová – Pluteus aurantiorugosus, ta vyrůstá od srpna do října na rozkládajícím dřevě listnáčů, zejména topolů, jasanů, dubů, buků, habrů a jilmů, v teplých lesích, především lužních lesích a parcích. Klobouk bývá široce kuželovitý, zbarvený zářivě oranžově až oranžově červeně se žlutým okrajem.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Tato nádherná štítovka je uvedena v Červeném seznamů hub jako ohrožený druh. V květnu se objevují další zástupci saprotrofních hub z rodu křehutka – Psathyrella, jedná se o malé až středně velké houbičky, jak napovídá název, s poměrně křehkou dužninou, které vyrůstají většinou trsech nebo ve skupinách na dřevním opadu dřevě a zbytcích rostlin. Na území České republiky roste kolem 50 druhů, v Evropě kolem 100 druhů. Křehutky nejsou jedovaté pouze jedlé a nejedlé. Určování křehutek však přenecháme zkušeným mykologům, většina druhů se totiž musí mikroskopovat.

Seznámíme se se dvěma jarními druhy, které můžeme v lese potkat. Jako první vyrůstá nejedlá křehutka jarní – Psathyrella spadiceogrisa, její novější český název je křehutka hnědošedá. Vyrůstá už v dubnu, můžeme na ní narazit při sběru smržů nebo májovek. Vyrůstá většinou v menších skupinkách na vlhčích místech v listnatých a smíšených lesích, jak bylo řečeno na začátku, jedná se o nejedlý druh houby.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Mezi houbaři je oblíbená, poměrně známá a dobře poznatelná křehutka Candolleova – Psythyrella candolleana. Nejedná se o typicky jarní druh, roste od května do září velmi hojně, nejvíce po deštích na dřevních zbytcích ukrytých v zemi, zdánlivě ze země, na rozkládajícím se dřevě v lesích i mimo les. Většinou roste v menších trsech nebo velkých skupinách. Klobouk má až 80 mm velký, v mládí polokulovitý, později kuželovitě vyklenutý až téměř plochý, křehký, v mládí s pomíjivými zbytky vela, na okraji klobouku bělavý až světle okrový, ve stáří na okraji nafialovělý, za vlhka až žlutohnědý. Lupeny jsou v mládí bělavé, později narůžovělé, špinavě šedofialové, nakonec purpurově hnědé. Třeň je bílý, válcovitý, štíhlý, dutý, křehký, jemně vláknitý křehký.

Dužnina je křehká, chuť mírná, vůně slabě houbová. Plodnice jsou křehké a špatně snáší přepravu, rozhodně je nesbíráme do tašky, tak se rozlámou. V kuchyni je vhodná do polévek, omáček, výhodou je její časný růst, nevýhodou malá vydatnost a křehká dužnina.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Trsy až o několika stovkách plodniček vytváří hnojník nasetý – Coprinellus disseminatus, dříve se celý rod nazýval hnojník – Coprinus, nověji se rozděluje na Coprinus, Coprinellus, Coprinopsis a Parasola. Všechny druhy mají však český název hnojník, starší název je pak hník. Celá skupina obsahuje kolem 100 druhů rostoucích v Evropě, na našem území je jich kolem 60 druhů.

Hnojník nasetý vyrůstá často po deštích a to od května do října hojně na pařezech, kolem pařezů, na kmenech a dřevě nejrůznějších listnáčů, v lesích, najdem ho však i v parcích a zahradách. Plodničky jsou velmi malé, bělavě krémové, kloboučky jsou veliké jen 15 mm, ale vyrůstá ve velkých trsech. Jako jediný z hnojníků se neroztéká (takzvaná autolýza), ale zasychá, o autolýze se ještě zmíníme.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Nejedlý hnojník třpytivý – Coprinellus micaceus je mohutnější, kloboučky jsou velké až 40 mm, v mládí vejčité, později zvoncovité až široce vyklenuté, okrově až světlehnědé, rýhované, v mládí pokryté bílými zrníčky, která ve stáří mizí. Lupeny jsou husté, v mládí bílé, pak fialově šedé až černé a roztékající se.

Roztékání je pro hnojníky typické, jedná se o autolýzu, jde o biologický rozklad materiálu. Hnojníky se roztékají od spodního okraje klobouku a kolikrát zůstává jen třeň pokrytý mazlavou černou hmotou. Při uchování hnojníků pro mikroskopovaní nebo usušení do herbáře se musí plodnice rychle usušit v elektrické sušce aby nedošlo právě k autolýze.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Hnojník třpytivý vyrůstá hojně od května do října. Roste obvykle trsnatě kolem pařezů, kmenů a na kořenech nejrůznějších listnáčů. Velmi podobný je nejedlý hnojník domácí – Coprinellus domesticus, ten má klobouk až 60 mm velký, je v mládí též pokrytý bělavými až hnědavými vločkami, zbarvený světle okrově až skořicově, na středu rezavě hnědý. Vyrůstá jednotlivě nebo po několika plodnicích na pařezech a padlých kmenech nejrůznějších listnáčů, vzácně i jehličnanů.

Hnojník obecný – Coprinus comatus patří mezi jedlé druhy, roste na silně pohnojených místech a možná roste třeba i u vás na zahradě. Jinak tento druh roste hojně na trávnících v zahradách, parcích prosvětlených listnatých lesích, vyrůstá od května do září. Je jedlý, u nás ho však sbírá málo houbařů, lze i uměle pěstovat, plodnice se však rychle vyvíjí a brzy se z nich následkem autolýzy stává inkoustová kaše. Pěstováním hnojníku obecného uměle se zabýval již v roce 1959 náš přední mykolog RNDr A. Pilát. Prakticky se začal prvně uměle pěstovat v bývalé NDR. Dnes se pěstuje v Nizozemí, Holandsku, USA, Japonsku a Číně, kde se konzervuje a suší.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Přesto, že je tato houba ve světě uměle pěstovaná, v ČR byla v roce 2010 vyřazena ze seznamu čerstvých hub určených k prodeji pro svoji krátkou trvanlivost. Byli zjištěny i léčivé účinky, první poznatky byli zjištěny krátce, teprve ve 20. století, v posledních desetiletích se využívá v čínské lidové medicíně. Klobouk má až 60 mm široký, 150 mm vysoký, v mládí válcovitý až vejčitý, později zvoncovitý, v mládí bílý až bělavý, radiálně vláknitý, později s hnědavými odstálými vláknitými šupinami. Lupeny jsou v mládí bílé, později růžové, nakonec se mění v černou kaši. Třeň válcovitý, vysoký až 150 mm, na bázi kyjovitý s vytrvalým bílým prstenem. Chuť lahodná, vůně příjemná. Sbírají a konzumují se plodnice jen s bílými a růžovými lupeny. Plodnice se musí rychle spotřebovat, aby nedošlo k jejich roztečení.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Hnojnik obecny – zdravé plodnice, foto nahoře, hnojník obecný – pocatek autolyzy, foto dole

 

Škola začínajícího houbaře

 

Další hnojník vyrůstá později, až v červnu. Jedná se o hnojník inkoustový – Coprinopsis atramentaria, své jméno dostal oprávněně. Dříve se totiž jeho rozteklé plodnice používaly jako inkoust, nebo k retušování fotografii. Patří také ke statným hnojníkům, které lze konzumovat. Roste hojně na tlejícím dřevě ukrytém v zemi, v lesích i mimo les. Klobouk má až 70 mm velký, je vejčitý, později zvoncovitý, rýhovaný, na šedém nebo šedohnědém podkladě jemně hnědavě šupinkatý, ve stáří se rozplývající.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Tento jedlý druh ovšem nelze kombinovat s alkoholem, vyvolává totiž takzvaný antabusový efekt. Obsahuje chemickou látku koprin, která při reakci s alkoholem aktivuje enzym acetaldehyd, který způsobuje otravu. Efekt je shodný s účinkem léčiva disulfiramu používaného k léčbě závislosti na alkoholu, známým pod komerčním názvem antabus. Zajímavé je, že se dělali pokusy s nahrazením antabusu houbami, ovšem překvapivě se vyvinula u pacientů nechuť k houbám, nikoliv k alkoholu.

Koprin obsahuje také jedlý hnojník Romagnesiho – Coprinopsis romagnesia, velmi podobný a rostoucí na stejných místech jako hnojník inkoustový. Klobouk má však pokrytý rezavými až oranžově hnědými šupinami. U těchto dvou druhů je tedy nutné se vyvarovat alkoholu. U hnojníku obecného koprin zjištěn nebyl.

 

Škola začínajícího houbaře

 

To bylo malé seznámení s nejběžnějšími zástupci rodu hnojník. V příštím povídání si povíme něco o špičkách, slzečnících a polničkách.

Dalibor Marounek text i foto, Štítovka šarlatová – foto M. Kříž

Použité zdroje: Přehled hub střední Evropy – J. Holec, A. Bielich, M. Beran – Academia 2012, Encyklopedie hub a lišejníků – V. Antonín Libri – 2006

Další články k tématu:

Jarní houby – smržovité 1.

díl

Jarní houby – šťavnatky, ucháče a jedovaté druhy – 2. díl

Jarní houby – májovky, podtrnky, sadovky, tmavobělky – 3. díl

Jarní houby – destice, kališníky a chřapáče – 4.

díl

Jarní houby – Sírovec, choroše, opěnky, třepenitka – 5. díl

Jarní houby – špičky, polničky, slzečníky – 7.

díl


Fotogalerie:


reklama


Napište do okna našeho gastronomického slovníku hledaný výraz nebo klikněte na jedno z písmen abecedy