REKLAMA

Hlavní rubriky receptů jídel a nápojů

Jarní houby – špičky, polničky, slzečníky – 7.díl

Uložit do Oblíbených Zapsat si poznámku

Zůstaneme ještě chvíli na loukách. Po deštích, když se tráva krásně zazelená, se objeví více druhů hub. Z nich některé jsou jedlé, velmi chutné a sbírané od pradávna našimi předky.


Mezi tyto houby patří například špička obecná – Marasmius oreades, jedna z nejlepších polévkových hub. Zařazuje se i mezi tržní houby.

Vyrůstá hojně od jara do podzimu na trávnících v sadech zahradách, parcích a podél cest na travnatých okrajích lesů. Nejedná se o statnou houbu, okrově hnědé kloboučky mají průměr jen 40-50 mm, ale vyrůstá ve větších skupinách nebo čarodějných kruzích, které někdy měří až několik metrů a proto jich můžeme najednou nasbírat desítky plodnic.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Její lupeny jsou řídké, tlusté, bílé až krémové. Třeně jsou bílé, vysoké až 80 mm a hodně pružné, což je velmi dobrý poznávací znak, jak ji lze odlišit od jiných nejedlých nebo jedovatých druhů hub. Na třeni jde prakticky udělat uzel, což u jiného druhu nejde. Špička má ještě jednu úžasnou výhodu, plodnice za sucha nehynou pouze zaschnou a po deštích znovu „obživnou“ a pokračují v růstu.

Dužnina je chrupavčitá, příjemné houbové vůně a chuti, někdy voní slabě po hořkých mandlích. Ke kuchyňskému využití se sbírají jen kloboučky, třeně jsou příliš tuhé. Kloboučky je nejlepší stříhat nůžkami a ukládat do papírových sáčků. Ze špiček je výborná bramboračka, velmi chutné jsou pod maso a do směsí.

Špičku obecnou můžeme zaměnit s některými jedlými i jedovatými druhy hub, nejvíce podobná je jedlá penízovka dubová – Gymnopus dryophilus, lidově nazývaná lesní špička, ta však roste v opadu a humusu listnatých lesů, je rovněž jedlá, ale ne tak chutná jako špička obecná.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Nezkušený houbař by ji mohl zaměnit s některými drobnými druhy vláknic – Inocybe a závojenek – Entoloma, které rostou v trávě. Je třeba se naučit dobře znát její poznávací znaky a můžete ji s klidem sbírat. Mezi její nejdůležitější znak patří pružný nelámavý bílý třeň, řídké lupeny, příjemná vůně a chuť. Špička má i několik lidových názvů, meznička, travnička, tanečnice. Latinský duhový název oreades znamená polní víla. Slovensky se jmenuje tanečnica polná.

Do kuchyně se ze špiček hodí ještě k využití špička česneková – Marasmius scorodonius, která vyrůstá v červnu jak na otevřených travnatých místech, tak v lesích na rozkládajícím se dřevě listnáčů a jehličnanů, opadaném listí a jehličí. Doba růstu končí až v listopadu.

Klobouk je až 30 mm velký, polokulovitý až plochý, hnědý až okrově hnědý, lupeny má bílé, třeň lesklý, červenohnědý až oranžově hnědý. Dužnina má intenzivní česnekovou vůni a chuť.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Používá se spíše jako koření k dochucení jídel, pro přípravu samostatných pokrmů je příliš aromatická. Lze ji sušit a používat jako koření, vhodná je jako náhrada česneku. Sbírají se jen kloboučky, třeně jsou moc tuhé. U nás je tato houba málo sbíraná, zato ve Francii je důležitá tržní houba.

Další aromatická špička je špička cibulová – Marasmius alliaceus, typický průvodce bučin, kde roste na rozkládajícím dřevě buků, ale i listí vzácně i habrů. Klobouk je až 60 mm šedý, šedohnědý, za vlhka až černý, lupeny řídké, bělavé až našedlé, třeň je plstnatý, hnědočerný až černý, dužnina má výraznou česnekovou až česneko – cibulovou vůni. Opět se sbírají jen kloboučky a také se využívá spíše jako koření do pokrmů, kde může z části nahradit česnek. Vyrůstá od června do listopadu.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Špiček roste v naší republice kolem 30 druhů, ale jen tyto 3 výše jmenované druhy jsou jedlé. Opět mezi nimi není žádný jedovatý druh, jsou pouze nejedlé.

Rod polnička

Další skupinu zajímavých houbiček mezi nimiž jsou i jedlé druhy, které nás budou zajímat je rod polnička – Agrocybe, rod obsahuje kolem 20 druhů, rostou saprotrofně v trávě nebo zbytcích dřeva, v zahradách, sadech, parcích, při okrajích cest na travnatých místech, na okrajích lesů atd. V květnu se objevuje ta nejznámější polnička ranná – Agrocybe praecox. Klobouk má až 80 mm velký, v mládí polokulovitý, později sklenutý až plochý, nažloutlý, okrově hnědý, na okraji se zbytky závoje. Lupeny jsou bělavé, pak olivově hnědé, třeň je bělavý a se závojem, chuť je slabě moučná a vůně nevýrazná. Jedná se o jedlý druh houby střední kvality všestranně použitelný do polévek, omáček a směsí. Záměna je možná s jedlou polničkou tuhou – Agrocybe dura, u které často políčkovitě rozpraskává klobouk.

 

Škola začínajícího houbaře

 

V přírodě roste poměrně vzácně v teplých oblastech polnička topolová – Agrocybe cylidraeca. Ta roste na bázi topolů, vrb, javorů, jilmů a vzácně i olší. Hojná je v jižní Evropě, pochutnávali si na ní již staří Římané, kteří ji pěstovali na špalcích dřeva. Polnička topolová se v Itálii pěstuje i dnes a to ve velkopěstírnách odkud je psk dodávaná do obchodní sítě.

Polnička topolová má typické houbové aroma připomínající hřibovité houby. Sadba se dá koupit i u nás, můžete vyzkoušet její umělé pěstování, její obchodní název je polnička topolová – Agrocybe aegerita. Byli u ní zjištěny i léčivé účinky, například antioxidační aktivita.

Další polničky jsou nejedlé, jako třeba polnička plstnatá – Agrocybe pediades s moučnou vůní a chutí, vyrůstající na písčitých stanovištích. Pro nás jsou z kulinářského hlediska nezajímavé, pro mykology jsou naopak zajímavé velmi. Jde totiž o velmi obtížný rod na určování.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Rod slzečník

Naší pozornost můžou v trávě upoutat krásně žlutě zbarvené houbičky. Jedná se o nejedlý slzečník žloutkový – Bolbitus vitellinus, který rovněž vyrůstá v květnu a vyskytuje se až do září. Klobouk je až 50 mm velký, v mládí vejčitý, zvoncovitý, nakonec plochý s malým hrbolkem na středu, za vlhka slizský, žloutkově až citronově žlutý, vysychající do světle žluté barvy.

Roste v menších skupinkách nebo samostatně, hojně na rozkládajících zbytcích trav, slámě, na rozloženém dřevě kompostech, extramentech, na loukách a pastvinách, také při okrajích prosvětlených lesů.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Obrázek nahoře: slzečník žloutkový – Bolbitus vitellinus, obrázek dole: slzečník žloutkový starší vysychající plodnice do krémové barvy.

 

Škola začínajícího houbaře

 

Z kulinářského hlediska je nejedlý, ale je to nádherně vybarvená houbička, která potěší oko. Velmi podobný je slzečník žluťoučký – Bolbitus titubans. Roste na podobných stanovištích, je menší, kolem 30 mm a klobouk je žlutoolivově zbarvený.

Z rodu slzečník – Bolbitus je posáno v Evropě kolem 10 druhů a některé jsou opravdu pestře zbarvené. V příštím díle se objeví první hřibovité houby!

Text a foto: Dalibor Marounek, Foto – špička česneková, slzečník žloutkový – Jiří Laštůvka

Zdroje: Encyklopedie hub a lišejníků – V. Antonín Libri 2006, Poznáváme houby – M. Smotlacha, Z. Kluzák, J. M. Erhartovi Svépomoc 1985

Další články k tématu:

Jarní houby – smržovité 1.

díl

Jarní houby – šťavnatky, ucháče a jedovaté druhy – 2. díl

Jarní houby – májovky, podtrnky, sadovky, tmavobělky – 3. díl

Jarní houby – destice, kališníky a chřapáče – 4.

díl

Jarní houby – Sírovec, choroše, opěnky, třepenitka – 5. díl

Jarní houby – štítovky, křehutky, hnojníky – 6.

díl

Uložit do Oblíbených Zapsat si poznámku

Fotogalerie:


reklama


Napište do okna našeho gastronomického slovníku hledaný výraz nebo klikněte na jedno z písmen abecedy