Krásné vyprávění od pana Dalibory Marounka, kromě jiného, vášnivého mykologa a fotografa.

Z houbami jsem se seznámil už jako dítě, chodil k nám strýc Honza, starý tramp. Pravidelně přicházel každý měsíc 30 km z města X do města Y podle řeky, vycházel ráno ve 4 cestou navštívil přilehlé hájky a remízky nasbíral houby podle toho co rostlo, stihnul se vykoupat v řece a v 9 se objevil u nás doma. Byl krejčí tak chodil na starý Singrovce, opravit a ušít věci pro celou naší rodinu,byl to babičky bratr. Nejvíc se mi líbili bedly strejda je bral celé i z nohama, daly se do sklepa do kýble a chodil jsem koukat jak se pomalu otvírají. Babička z nich potom udělala řízky a nohy usušila, rozdrtila na prach a používala jako koření do omáček. Strejdu jsem měl rád ještě z jiného důvodu nosil tehdy nazývanou brakovou literaturu, Rodokapsy, takže v 10 letech jsem věděl kdo je Hvízdavý Dan, Pobožný střelec, pes Rintintin atd, to bylo jiný kafe proti Ohníčku a Pionýru, psaly se 70 léta.

Strýc nosil kromě klasických letních hub i houby jarní, májovky, smrže i podzimní čirůvky a v zimě penízovky. Doma byl tehdy jediný atlas Houby v kuchyni od M. Smotlachy tak jsem houby okukoval už i v knížce. Strýc se kolikrát zdržel celý víkend tak jsem se těšil, že s ním vyrazím někam u nás v okolí, chodili jsme často na letiště místního Aeroklubu, kde se pásly krávy a tady mě strejda naučil poznávat špičky, pečárky, pýchavky a na podzim čirůvky fialové rostly zde tenkrát opravdu hodně, hlavně je málokdo znal. Mohu konstatovat, že tam rostou dodnes, ale už ne v takové míře. Strejda jezdil na tramp dolů na Sázavu, to byl ráj trampů a byl zastáncem hesla v přírodě se musíš uživit sám, jezdili z 10 Kč v kapse a stravu si sháněli prací na statkách, nebo pytlačením v řece a lesní plody, houby znal opravdu hodně.

Na špičky se chodilo s papírovým pytlíkem a nůžkami, stříhali se jen hlavičky, matka z nich připravovala hovězí na špičkách a samozřejmě polévku. Chodil jsem potom na špičky sám, vždy týden po deštích. Houby se tehdy ještě prodávaly na trhu, pamatuji v létě kopečky hojných lišek a na podzim zelánky a havelky, houby byly přepůlené a prodávaly je babky co si přilepšovaly k důchodu a ceny byly opravdu lidové. Osobně jsem havelku ještě nenašel a zelánky v okolí před 2 lety poprvé 4 kusy. Rodiče je kupovali na omáčku.

Když mi bylo 14 naši koupily škodovku a začlo se jezdit na houby jak rostly, měly jsme dobré informace, otec byl řidič z povolání, měl projetou republiku, křížem krážem o přestávky vždy stavěl na průzkum, nebo potkával houbaře s koši. Nejvíce jsme jezdily na Plzeňsko ke Kralovicům, pane tady byla houbařina poprvé jsem našel křemenáče, smrkové hřiby a hlavně mě fascinovaly houby, které jsem neviděl ani v atlase, literatury o houbách tehdy moc nebylo. Rodiče sbírali klasiku podborováky (hřib hnědý), kačenky (hřib strakoš), babky, kozáky, křemenáče, hřiby, bedly, václavky, ostatním houbám co měly dole chladič otec nevěřil, musel by tam být s náma strejda.

Houby se u nás zpracovávaly hlavně zavařením do octa sušením a podušené jen na sádle s kmínem a solí se plnily do sklenic a nahoru se nalilo sádlo a houby zavařily, cibule se nedávala, občas vykvasily tak matka od přidávání cibule upustila. Do soli nakládala babička, měl ten způsob zažitý. Matka byla dobrá kuchařka tak vymýšlela zajímavé pokrmy a houby jsme měli všichni rádi,moc mi chutnaly fleky s houbami,obměna šunkofleků, nechutnala mi jen smaženice u babičky ta ji nastavovala krupicí „brrrrr“ krupicovou kaši nesnáším od školy.

Odstupem let jsem se v práci seznámil z jedním kolegou taky vášnivý houbař a hlavně člen Mykologické společnosti, měl spoustu staré literatury a sborníků tak jsem začal biflovat znalosti a párkrát jsme spolu vyrazily na houby, naživo je to nejlepší. Postupně jsem začal rozšiřovat sortiment jedlých a pro mne neznámých druhů. Jedno staré čínské přísloví praví: Jestli chceš být štastný jeden rok, ožeň se, chceš-li být štastný celý život staň se rybářem. Já bych to pozměnil houbařem taky. Je pravda, že naše prapůvodní sběračská vášeň se v současné době zmodernizovala a dnešní lidé nás považují za podivíny jako rybáře a myslivce, vztah k přírodě je však silnější… houbařem se může stát každý naštěstí to každý neudělá.

Klasická houbařina časem přeroste v mykologa amatéra, mykologa fotografa, posledních 6 let jsem se dostal do tohohle stádia i já, už s košem moc nechodím, hlavně s báglem a fotoaparátem, procházím přírodou a větší adrenalin je nafotit neznámý druh, než plný koš hřibů. Najít vzácný druh se nepoštěstí každý den, když se ale poštěstí to je adrenalin, vidíš věci, který normální smrtelník nevidí ani o nich netuší a příroda se ti odměnila za ty našlapané kilometry, tak takhle nějak jsem já potkal houby ...

Dalibor Marounek

Poznámka redakce: Níže uvedené fotografie jsou právě od pana Marounka

---

---