Stálezelené, samosprašné stromy a keře vysoké až 8 m. Plody mají různě velké, oranžové, zelené nebo žluté. Obsahují větší množství vitamínu C.

Druhy rodu Citrus, čeleď Rutaceae

Citrusové plody, jak zní souhrnný název různých typů tohoto ovoce, jsou plody citrovníků, náležejících do čeledi routovitých. Mají malé kožovité stálezelené listy a zelené mladé stonky, místy opatřené trny, vyrůstající nejčastěji z paždí listů. Typickým znakem této čeledi jsou žlázky, umístěné na listech a vylučující vonné silice. Podobně intenzivní je i vůně malých bílých květů, z nichž vznikají dobře známé plody, které potřebují až celý rok na to, aby uzrály.

Podle druhu jsou různě veliké, asi od velikosti třešně po velikosti lidské hlavy. Jsou žluté nebo oranžové, se světle zbarvenou dužninou pod tuhou, hořkou a vonnou slupkou. Dužnina je sladká či kyselá, vždy však šťavnatá a složená z dílků. Každý dílek může obsahovat několik drobných semen.

Citroníky pocházejí z Číny a jihovýchodní Asie. Některé druhy a kultivary se zde pěstovaly už od pravěku. Jejich kultury se pomalu stěhovaly do Indie a odtud do Arábie a prostřednictvím Arabů do celého Středomoří.

Staří Řekové patrně ještě citroníky neznali. V době římské byl už znám citrón, který byl zaznamenán v Palestině v prvním století př.n.l., ale pravděpodobně se objevil již několik století předtím. Běžně je pěstovali i v Itálii ve druhém a třetím století. Do Arábie se pomeranče dostali v devátem století. Existují zprávy o pěstování pomerančů na Sicílii v roce 1002. V době maurské okupace ve 12. století se pěstovaly také v okolí Sevilly, která je svými pomeranči proslulá dodnes. Říká se, že sv. Dominik pěstoval pomeranče v Římě v roce 1200 a v roce 1290 dorazila do anglického Portsmouthu španělská loď plná těchto plodů. Byly to hořké pomeranče, ale předpokládá se, že sladké pomeranče nedorazily do Evropy o mnoho později. Sladké pomeranče byly poprvé uváděny v Indii v roce 1330; v roce 1421 byly pěstovány ve Versailles. Z rostlin vysázených v roce 1548 v Lisabonu, které zde rostly ještě v roce 1823, pochází většina dnešních evropských pomerančovníků.

Citrón dosáhl Egypta a Palestiny v desátem století a v polovině 15. století se pěstoval v Janově. Nové ovoce se brzy rozšířilo po všech teplých částech Evropy a prostřednictvím zámořských cest v 15. a 16. století dále do světa. Kolumbus zřejmě šířil jejich semena všude, kam vkročil – v roce 1494 byly zaznamenány na Azorských ostrovech a v roce 1557 na Antilách. Do jihoamerických zahrad se dostaly v roce 1578 a poté se rozšířily i na Kubě.

Nyní se citróny pěstují hlavně v Kalifornii, na Floridě, v Izraeli, Španělsku a v jižní Africe, ačkoliv svou vlastní produkci mají všechny teplé až tropické oblasti.

Druhy a kultivary: Existuje řada citroníků pochybného původu, které jsou pravděpodobně produktem šlechtění společného předka. Plody bigarádie neboli citroníku trpkého (Citrus aurantium) jsou příliš hořké pro přímé používání, výborně se však hodí k přípravě marmelád a zavařenin. Je to první citrovník, který byl přivezen do Evropy. Pomerančovník (C. sinensis) je znám prostřednictvím některých kultivarů, jako je Valencia nebo Jaffa se silným perikarpem (kůrou) a bez jader, nebo téměř bezsemenný vysoce kvalitní Washington. Pigmentované neboli krvavé pomeranče jako například Maltese jsou sladké s červeně zbarvenou dužninou. Citroník limonový (C. limon) má žluté plody typického vejčitého tvaru s tupou špičkou na konci. Jejich chjuť je charakteristicky kyselá. Nejrozšířenější kultivary jsou Lisbon, Eureka a Villafranca. Otužilý citroník Meyerův (C. meyerii) se vyznačuje tuhými plody, vhodnými ke konzervování.

Kyselý lajm (C. aurantifolia) je menší strom, dorůstající výšky 3,5 m. Drobné zelené plody špatně snášejí dopravu a konzumují se proto většinou jen místně nebo slouží k výrobě koncentrátů. Na trhu bývají často za lajmy nezralé citróny s useknutou špičkou, kterou lajmy nemají. Jindy může jít o příbuzné limety (C. limetta), které jsou po dozrání nepříjemně sladké.

Grapefruit (C. paradisi) není tak kyselý jako citrón. Pro mnohé z nás je spojen s představou správné snídaně. Podobné, avšak drsnější plody má šedok či pumelo (C. grandis). Nejrozšířenějším kultivarem grapefruitů je Marrsch s bledězelenou dužninou bez semen, někteří však dávají přednost růžově zbarvené dužnině pigmentovaných kultivarů.

K mandarinkám patří mandarinka obecná (C. reticulata) a také sacuma (C. unshiu), tanžerina (C. tangerina) či klementina (C. clementina). Všechny tyto názvy, které v některých typech klasifikace označují samostatné druhy, náležejí citroníkům s drobnými sladkými plody, které lze snadno loupat a dělit. Cedrát (C. medice) vypadá jako velký bradavičnatý citrón. V současné době se pěstuje především v některých středomořských státech, kde se kanduje. Existuje ještě celá řada dalších druhů citroníků a jejich hybridů, jako například Uglis, Ortaniques či tanželo.

Většina světové produkce citrusů se zpracovává v podobě džusů. Další možností využití je výroba různých džemů, rosolů a marmelád. Kůra se často kanduje. Malá dávka citrónové šťávy brání oxidaci čerstvého ovoce a zeleniny a dodává příiemnou ostrou příchuť řadě lahůdek a sladkostí. Ve viktoriánské Anglii byly čerstvé výhonky citrusů, pěstovaných ze semen, oblíbenou přísadou do salátů. Kůra se používá při výrobě likérů a voňavek.

Zdroj: Velká kniha zeleniny, bylin a ovoce – Matthew Biggs, Jakka Mc Vicarová, Bob Flowerdew

---

---